Pátek 1. července 2022, svátek má Jaroslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Krvavý Jindřich a literární papež

Česko

Úroveň naší kritiky je bídná, ti, kdo ji provozují, trpí stádním syndromem a média, která by ji měla pěstovat, touží jen po povrchnostech, plytkostech a senzacích. Vladimír Just se ptá, proč je tomu tak. A zda tomu může být jinak.

„Ať už se mi předhazuje cokoli, nechuť říci ,ano‘ nebo ,ne‘ k tomu asi nepatří… Upřímnost je první kritikovou povinností.“ (Marcel Reich-Ranicki, 1999) „První kritici byli kritiky obrazů. Například proroci byli kritiky obrazů bohů (bůžků), předsokratici byli kritiky mytické imaginace… Důsledkem kritického myšlení jsou západní dějiny…“ (Vilém Flusser, 1985) V červnu tohoto roku tomu bude devadesát let, co se narodil německý literární kritik Marcel Reich-Ranicki. A v dubnu to bude sedmdesát let, co zemřel český divadelní kritik Jindřich Vodák (1867–1940). Následující řádky jsou věnovány nejen těmto zcela rozdílným mužům, jejichž společným rysem je značný dobový vliv a fakt, že pro ně médiem přenosu kritické reflexe byly převážně deníky či týdeníky, ale především úvaze, nakolik je úroveň a postavení naší dnešní umělecké kritiky vzdáleno úrovni a postavení kritiky v časech (resp. zemích) těchto dvou mužů.

Aparát kultury a kultura aparátu O tomto postavení svědčí i samotná nabídka plochy pro naši úvahu: půjde o „velký esej“ – celých 8 tisíc znaků! Vážím si velkorysosti nabídky, ale podotýkám, že je to něco málo přes 4 strany – rozměr, který by před dvaceti lety byl považován za rozměr malého, nikoli velkého článku, tím méně „velkého eseje“.

Změnila se tedy mediální optika? Před týdnem jsem četl zcela vážně míněný soud kritického jurodivce, který vytýkal režisérce střední generace jako nejtěžší hřích, že snad nikdy neviděla žádný klip. Klip jako sudidlo, jako měřítko hodnoty filmu, jako by byl i základním vyjadřovacím kódem kritikovým. Trend k miniaturizaci a těkavé povrchnosti reflexe obecně a kritiky zvláště, jehož dokladem je obliba různých „kritických metrů“ či od boku střílených soudů a bonmotů, je, zdá se, trend obecný, nezadržitelný a souvisí se stejně nezadržitelnou banalizací, bulvarizací a také politizací veřejného mediálního prostoru. Jestliže se v různých „kritických“ debatách vyjadřují k politice stále více už jen politici, musí to být na něčí úkor – znamená to mj. i další zmenšení plochy skutečné, na politice profesně nezávislé kritické reflexe. Neexistuje snad větší protiklad, než je politika a kritika, a jestliže kdysi Joseph Goebbels úředně zakázal kritiku a tím vlastně zlikvidoval jednu pro nacistický aparát zbytnou a nebezpečnou profesi, pak tím jen vyhnal do extrému tendenci, vlastní všem politikům včetně politiků tzv. demokratických. Ti i oni reprezentují nějaký aparát, nepřicházejí do médií, aby něco před zraky národa (probůh!) analyzovali, ale – za bodré asistence moderátora, který je skálopevně přesvědčen, že pískáním býčích politických zápasů provádí kritickou analýzu – aby nám prodali na trhu informací určitý předem vytvořený obraz (mytický obraz politika a jeho strany), jenž bychom pak „koupili“ ve volbách. Úkol kritika je přesně opačný: „Jeho záměrem je osvobodit člověka od mytické moci obrazů… Kritika má za fotoaparáty odhalit aparáty, které je programují, za médii by měla odhalit totéž. Musí kritizovat aparáty, jež nás programují – celou aparátovou kulturu s jejím charakteristickým sklonem k totalitarismu“ (Vilém Flusser).

Totéž ale platí o umělcích. V literárních a divadelních magazínech je zcela běžné, že umění posuzují umělci, tu a tam je k tomu přistavěna nějaká ta kritická židle. A díla dostáváme už ve zrecenzované podobě, s „návodem k použití“ od samotných tvůrců či od privilegovaných návštěvníků předváděček, v jejichž vývodech už se zcela rozplizla dělící čára mezi kritickou reflexí a „promo“. Vyrobené tak dostáváme ke konzumu už ve „zkritizované formě“ (V. Flusser). Výsledkem takové predistribuce například je, že už třetí český film v posledních dvou měsících je unisono považován – a třeba už v lednu! – za „film roku“, ba „film dvacetiletí“. Přitom ve všech třech případech (Protektor, Tři sezóny v pekle, Pouta) jde o díla, jejichž kruciální scenáristické a dramaturgické nedostatky překrývá obrazová či herecká bravura, pod jejíž povrch proniknout mělo by být kritickou povinností. Četl jsem nedávno v E 15 „zásadní“ výhradu k monografii o Miloši Formanovi, že autorka prý dostatečně „nespolupracovala s režisérem“ a prosazovala jen své názory. „Dokud kritik dodržuje odstup,“ odpověděl recenzentovi už před čtvrtstoletím shora citovaný filozof, „proti jeho kritériím nelze nic namítat. Jestliže se však kritik pustí do rozhovoru s výrobcem obrazů, zmíněná kritéria mohou mít značně ničivé následky… Kritici by museli být lidé, kteří nejsou zaměstnanci aparátů, nespolupracují s muzei ani reklamními agenturami, aby mohli pozorovat kritizovaná kritéria aparátů skutečně z odstupu…“ (Kritéria – Krize – Kritika, 1985).

Hanopisy a chvalořeči Možná proto Marcel Reich-Ranicki do svého Literární kvarteta (1988–2001 na veřejnoprávní televizi ZDF) rovnou umělcům přístup zakázal: „Nesmí se objevit žádné obrazové nebo filmové ukázky, žádné písně nebo šansony, žádné scény z románů, žádní spisovatelé, kteří by předčítali ze svých děl nebo tato díla při procházce parkem dobrotivě vysvětlovali.“ Soudil totiž vždycky, že „většina spisovatelů nerozumí literatuře více než ptáci ornitologii. Jsou nejméně ze všech schopni posuzovat svá vlastní díla. Neboť obvykle sice vědí, co chtěli přibližně ukázat a objasnit, čeho chtěli dosáhnout a co chtěli ovlivnit. Toto vědění jim zastírá pohled na to, co opravdu dokázali a vytvořili. Kritik je tu od toho, aby co nejdůkladněji a co nejpečlivěji prozkoumal, co autor napsal.“ (1999) Reich-Ranicki uměl radikální kritiku média pronést i jazykem média samého: před dvěma lety rozčeřil hladinu veřejné debaty, když on, profesor a čestný doktor pěti evropských univerzit, odmítl v přímém přenosu na ZDF převzít cenu jen proto, že považoval program stanice za příšerný a nechtěl jej svou přítomností legitimizovat. V roce 1970 vydal knihu recenzí Samé hanopisy (Lauter Verrisse), jež vyšla s velkým ohlasem ve čtyřech dalších vydáních, a ačkoli kniha končila i hanopisem na jeho osobu (napsal jej, jistě s apetitem, kritikův nepřítel Peter Handke) a ačkoli se snažil její dojem později vyvážit i knihou Samé chvalořeči (Lauter Lobreden, 1985), přízvisko hanobitele mu už zůstalo a za jeho jménem se posměšně psávalo „Reich-Ranicki, samé hanopisy“. Také časem velmi zvětralá, ambivalentní metafora „literární papež“ svědčila o tom, že dodnes nejuctívanější a rozhodně nejvlivnější německý literární kritik (jeho vliv na četbu knih, i těch haněných – třeba po odvysílání každého Literárního kvartetu – můžeme srovnat s vlivem newyorského Waltera Kerra na návštěvnost broadwayských představení) disponoval vždy stejně početnou armádou ctitelů jako nepřátel. Někteří z nich (a byly mezi nimi i literární celebrity) přisuzovali jeho „zlobu“ dosti nevkusně komplexu z dávného pobytu ve varšavském ghettu, a dokonce si veřejně přáli jeho smrt. Zejména tyto poslední svým dlouhým a neobyčejně plodným životem „literární papež“ totálně zklamal.

Tak jako Ranicki komunikoval s veřejností – kromě rádia a televize – převážně v neodborných periodicích Die Welt, Die Zeit a FAZ, i Jindřich Vodák oslovoval čtenáře – po krátkodobých pokusech s Novinou a Jevištěm – převážně ze stránek Lidových novin, Venkova, nejdéle pak Českého slova (1919–1940). Byl prvním kritikem ryze divadelním, divadlo nechápal jako „zvláštní případ literatury“, a zatímco většina jeho předchůdců, včetně Nerudy a Šaldy, se věnovala přednostně dramatu a pak teprve inscenaci, u Vodáka je pořadí opačné. V plastickém a zároveň kritickém zobrazení hereckého výkonu, v jakémsi „překladu“ obrazu do slov a teprve odtud do kritického soudu neměl patrně – a obávám se, že dodnes nemá – konkurenci. A jak o tom shodně svědčí herecké memoáry, jež se jinak, krom chvály vlastní osoby, shodnou v máločem, vliv jeho soudů i na herce samé, a tím i na podobu repríz, byl enormní. Tento vliv kuriózním způsobem změnil i dráhu někdejšího zapáleného avantgardisty, slyšel-li například z první řady Vodákovy hlasité a věcné glosy ženě: „Tenhle má hlavu v bedně… Podívej na něj… Dyť nevidí, kam kouká… A je sotva slyšet, co říká… No to asi o moc nepřijdem… Jak může dejchat? Asi je celej zpocenej… atd. – skrze celou hru.“ (Jiří Voskovec, 1965). Neříkat ty poznámky Vodák, sotva by si jich mladý Jiří Voskovec povšiml. Jelikož i Jindřich Vodák zastával Ranického krédo, že upřímnost je první povinností kritikovou (neváhal nespokojen zavelet ženě k opuštění hlediště i uprostřed premiérového představení), nadělal si i on spoustu nepřátel. Mezi herci měl přezdívku „krvavý Jindřich“. Nepohrdal však apriorně žádným, sebepokleslejším žánrem, chodil pravidelně jak do Národního na Eduarda Vojana a Marii Hübnerovou, tak do kabaretu U kuřího oka na Ference Futuristu. A o obou psal stejně vášnivě, stejně zaujatě a se stejnou láskou, která podmiňuje a předpokládá jakýkoli, sebejedovatější kritický odsudek. Jaroslav Marvan vzpomíná, že dříve než se herci po proflámované premiéře poprvé vůbec vyspali, už měli nad čerstvým, takřka ještě neoschlým soudem „krvavého Jindřicha“ o čem přemýšlet.

Otázku, proč v našem veřejném prostoru ani za čtyřicet let totality, ani za dvacet let svobody nevyrostla individualita srovnatelná co do míry vlivu i kreditu s oběma osobnostmi, ponechávám nezodpovězenou. Jedním z mnoha vysvětlení ztráty kredibility kritického myšlení je jev v době informační webové exploze zajisté paradoxní: zúžený prostor pro hlubší reflexi, jež by měla možnost oslovit tak široký okruh publika, jaký oslovovali oba protagonisté naší úvahy.

***

Změnila se mediální optika? Před týdnem jsem četl zcela vážně míněný soud kritického jurodivce, který vytýkal režisérce střední generace jako nejtěžší hřích, že snad nikdy neviděla žádný klip. Klip jako sudidlo, jako měřítko hodnoty filmu.

Otázku, proč v našem veřejném prostoru ani za čtyřicet let totality, ani za dvacet let svobody nevyrostla srovnatelná individualita, ponechám nezodpovězenou. Jedním z vysvětlení je zúžení prostoru pro hlubší reflexi.

O autorovi| Vladimír Just, kritik a teatrolog

Autor:

Proč dřív lidé vypadali na fotce starší. Rychleji se stárnulo, nebo je to klam?

Premium Tak schválně, udělejte si čas a zalistujte rodinnými alby. Podívejte se na svoje rodiče, prarodiče, praprarodiče. A...

Rozvod, má prohra. Voříšek o synech, bohu Nedvědovi i bláznivé dietě

Premium Evropský titul, zlato se Spartou, reprezentační srazy v pověstném hotelu Praha i rady od idolu Pavla Nedvěda, ale taky...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...