Zadáte-li do všeznalého, ale zároveň tupě mechanického internetového vyhledávače jeho příjmení, najdete nejspíš informace o tom, kterak policista KRYL kolegu-podvodníka nebo že brankář Vokoun KRYL jednačtyřicet střel.
Jako stejně naprogramovaní roboti připadají mi četní redaktoři (s výjimkou pár blogerů a LN, o tom potom), kterým mládí či lenora zabránily, aby v úterý připomněli patnáct let od úmrtí jakéhosi písničkáře Karla Kryla, přičemž za necelé tři týdny tachometr odvine čtyřicet roků od vydání jeho nejslavnějšího alba Bratříčku, zavírej vrátka. Stihlo se to 24. 3., tři dny po prvním vítězství našich hokejistů nad SSSR na MS ve Stockholmu, stálo šestatřicet korun, ale hodnotu mělo nevyčíslitelnou.
Přecitlivělí strážci Krylova odkazu reagovali hystericky na básníka Petra Krále, který v Literárních novinách 18. ledna 1996 ve zdrcujícím článku Nekryluju považoval titulního Bratříčka za „zvlášť trapný kýč. A to jak otřelou symbolikou (beránka vlku se zachtělo), tak vtíravou dojemností (už to zdrobnělé bratříčku!), pochybnou ostatně i v morálním ohledu: bouřit se proti okupaci sebedojímáním neznělo moc hrdě, spíš to lichotilo horším vlastnostem národa.“ Dodávám, národa zrazeného zbabělými politiky, kteří přijeli ze srpnové Moskvy v čele s plačícím Dubčekem.
Ne že by neměl Král pravdu v hodnocení autorovy občas plytké poetiky, ale unikla mu zásadní věc. Krylova slova přece nevznikala jako verše, určené k předčítání Alfrédem Strejčkem, ale byla těsně spjata se silnými melodiemi, frázováním, kytarovým doprovodem a celkovým výrazem. Podle této logiky se i Ray Charles v textech zmohl leda na puberťácky pochybné vyřvávání: „Mám ženskou, je na mě hodná, jó!“ Král především podcenil, že na mrtvého barda se nesahá, tak jako k princeznám se nečuchá. A málokomu vadilo, že se na něm na sklonku krátkého života přiživovaly jepičí zjevy jako bezostyšně trapná Markéta Matoušková, jež po skonu vydala publikaci 1063 dnů s Karlem Krylem, vrcholně drzí komunisté Grebeníček a Ransdorf nebo sociální demokrati, zneužívající jeho songy na předvolebních mítincích.
Co patnáct let po smrti s mužem, který v anketě o Největšího Čecha obsadil pěkné devětadvacáté místo za Marií Terezií a před Milošem Formanem? Rádia nahradila jeho autentické nahrávky samozvaným vykladačem Landou. Jmenují se po něm aspoň ulice ve Varnsdorfu, Příbrami, Znojmě, Novém Jičíně, Zelenči a v Praze ve Stodůlkách. V rodné Kroměříži má jen desku s bustou. Nedávno jsem v Žilině našel pamětní tabuli od malíře, grafika a písničkáře Igora Cvacha, odhalenou k výročí vystoupení 16. listopadu 1993 v loutkovém divadle.
V úterním rozhovoru pro LN na Karla zajímavě vzpomínal bratr Jan. Pakliže však tvrdí, že mu tady chyběl etický a právní řád, jde o populistický tlach. Tak naivní nebyl, aby uvěřil, že ho čtyři roky po pádu režimu zřídí rázem kdokoli „nahoře“. Pokud jde o Krylův nejzneužívanější písňový citát, je na každém, aby posoudil, zda vskutku sám dosud „ryje držkou v zemi“. Vy snad ano?
***
Jeho nejslavnější album bylo vydáno tři dny po prvním vítězství našich hokejistů nad SSSR na MS ve Stockholmu, stálo šestatřicet korun, ale hodnotu mělo nevyčíslitelnou
