Zeď Petra Síse je kniha poučná. Z pohledu dítěte a mladého člověka líčí čtyřicet let života za zdí v Československu a bývalém východním bloku.
Vypráví o zdech pomyslných (střežené státní hranice), památných (berlínská zeď, Lennonova zeď na Kampě), ale i bezejmenných, zato všudypřítomných. Jsou to zdi domů, za nimiž se lze skrýt, ale i tajně odposlouchávat. Zdi policejních vyšetřoven a zdi komunistických monumentů, které svou hmotou dusí okolí. Dokonce i chodníky se strukturou hroší kůže vypadají jako zdi.
Chybějí tu však zdi komunistických vězení a lágrů. Má to svou logiku: podtitul Jak jsem vyrůstal za železnou oponou napovídá, že autor (1949) předkládá jen to, co viděl na vlastní oči. Proto podrobně popisuje normalizační represe 70. let, ale mnohem krutějším justičním zločinům 50. let věnuje jen několik vět kvazideníku z roku 1968: „Otevřeli státní archivy. Nevěděl jsem, že můj prastrýc Vladimír zemřel v komunistickém táboře v Leopoldově. Zabili ho bachaři. Rodiče nám to tajili.“
Zeď je kniha osobitá. Ne tématem zdi, tím se české i světové umění 20. století inspirovalo už dávno. Ve Zdi se však zřetelně ukazuje společné jádro řady Sísových knih (v češtině jich vyšlo šest, v angličtině přes dvacet): návrat do dětství a trvání na snu, který se musí uskutečnit navzdory překážkám nebo nějaké formě útlaku. Například v knize Hrej, Mozarte, hrej (2006) bujnou fantazii malého Mozarta krotí temný otcův stín, který nikdy nepovzbuzuje „Hrej si“, ale vždy přikazuje: „Hrej!“ Ve Zdi už v hlavní roli nevystupuje Mozart ani Darwin, ale Petr Sís. Do příběhu dokonce zakomponoval jako intermezza čtyři dvojstrany „Z mého deníku“. Ty spíše obratně než autenticky rekapitulují některé dějinné i kulturní události čtyř desetiletí a zároveň poskytují bodový životopis autora s fotografiemi i výtvarnými pracemi z té které doby: od školky až po VŠUP a pozdější působení v USA, kde žije od 80. let až dodnes.
Zeď Petra Síse je kniha perfektní, do všech detailů propracovaná. Každá stránka se liší kompozicí, technikou nebo perspektivou. Pestré nápady navzájem provazuje několik opakujících se, snadno čitelných a navzájem kontrastujících motivů: život za železnou oponou je důsledně černobílý, barví jej pouze rudé prapory, transparenty, hvězdy nebo šátky. Hlavičky estébáků a služebníků režimu nemají nosy, ale prasečí rypáky. Sny jsou pastelově bleděmodré. Život ve svobodném světě září všemi barvami, stejně jako obrazy či výkresy ústředního hrdiny.
Zeď je kniha úspěšná. Minulý týden získala dvě výroční medaile Americké asociace knihovníků, předtím se stala například jednou z Nejlépe ilustrovaných knih roku (New York Times Book Review) či Nejlepších knih roku pro děti (Publishers Weekly). Sám její autor má od tohoto čtvrtka v newyorské galerii Mary Ryan retrospektivní výstavu s názvem Freedom of Expression: The Art of Peter Sis. Být svobodný: povinné Je však Zeď - tato poučná, osobitá, perfektní a úspěšná kniha o svobodě - svobodná?
V mnohém ano, ale ne absolutně. Ve „vážných“ věcech většinou projevuje osvobodivý humor. Humorný je kontrast masových scén prvních májů či vojenských přehlídek, na nichž se ústřední postavička, která už od kočárku stále něco zarputile kreslí, vyjímá bezbranně. Ruskou invazi v roce 1968 zas výmluvně komentuje němou grimasou z Munchova Výkřiku. Klaunsky humorné jsou pak kreslené sny o různých fantastických způsobech útěku.
O to nepatřičněji z knihy ční několik momentů, kde místo vtipu nastupuje tendenčnost hraničící s vysmívaným - a v příběhu pro děti povážlivým - vymýváním mozků. Na jedné kresbě železná opona odděluje v hrdinově snu nejen svět nebarevný od barevného, ale také abstraktní negativní pojmy - mj. hloupost, strach, podezírání, bezpráví, korupci a lež - od pozitivních, jako je rozum, štěstí, důvěra, umění, důstojnost, odvaha... pravda a láska. Za horizontem těch velkých slov se modrá jako stráž pastelově snová silueta New Yorku. Svět se obrázkem zpřehledňuje, ale zeď tím dostává za pravdu. Potvrzuje totiž to, co zdi potvrzovaly odevždy - vlastního tvůrce a společnost, k níž se hlásí: Stojíme na správné straně!
Nad svobodou prožitých obrazů tady vítězí pouhá idea a symbolika svobody. Na poslední stránce pak vypravěč, už v roli tatínka, dětem zvěstuje, jak to v USA chodí, když třeba přijdeme na koncert, který nás nebaví: „Můžeme se svobodně rozhodnout, co se nám líbí, a co ne.“ Lekci svobodomyslnosti pak korunuje reklamní věta na zadní obálce, podepřená autoritou Václava Havla: „Povinná četba pro všechny, kdo si myslí, že svoboda je samozřejmostí.“
Jestli si tedy vážně něco takového myslíte, milé děti, knihu si povinně přečtěte. Vy ostatní si ji přečtěte také, a ještě se smíte svobodně rozhodnout, zda se vám líbí. A nakonec vy, neuvědomělé děti, které myslíte na docela jiné věci, protože svobodné jste, se asi nad knížkou samy od sebe zeptáte rodičů a prarodičů, jak vypadala zeď, za níž vyrůstali oni. A o čem snili v době, kdy vyvěšovat rudou vlajku na státní svátky, učit se rusky a veřejně podporovat politické nadšení bylo „POVINNÉ“.
HODNOCENÍ LN ****
Petr Sís: Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou
Labyrint 2007, 70 stran
