Restaurátoři začali v Moravském Krumlově balit obrazy z Muchova cyklu Slovanská epopej, místní lidé tím byli pobouřeni, někteří přišli k zámku s transparenty. Chápu jejich frustraci, pohled na ně mě ale svým způsobem těšil. Vždyť jak je to dlouho, co v téhle zemi vzbudilo umění takové vášně? A umění je přece taky vášeň.
Přiznávám, že mně se kvůli Muchovým historizujícím obrazům tep nezvýší. Musí na nich ale něco být, když kvůli nim lidé, kteří asi mají dost jiných starostí, jsou ochotni volat hesla. Muchova Slovanská epopej je vnímána jako dílo fakticky mrtvé – uzavřené v nějakém historickém období, nesené myšlenkou, již dnes málokdo bere vážně (podle mého pro to ani není důvod). Co by ale třeba autoři „šokující“ výstavy Decadence Now! dali za takhle živou a intenzivní reakci? Asi tuší, že se jí nedočkají. V tom ohledu je Muchův Svantovít živější než, dejme tomu, orální sex s Madonnou na obraze Jeffa Koonse. Zírám na to s nechápavým úžasem.
Jednou se nějaký komunální politik projeví způsobem, jenž ho činí přinejmenším zajímavým, a hned to začne vypadat, že jsme o něj přišli. Pražský sociální demokrat Miroslav Poche vzbudil značnou pozornost tím, jak se v rozhovoru pro HN bezelstně odkopal, když mluvil o podivném způsobu, jímž přispívá do stranického rozpočtu. Už ho to stálo stranické funkce. Pozoruhodná ale byla jeho reakce. „Celá ta kauza je důkazem mé hlouposti,“ řekl pro ČT. Vida, politik, který si je dobře vědom svého, řekněme, inteligenčního deficitu. Takoví jsou o hodně míň nebezpeční než ti, kteří svou hloupost popírají či vytěsňují.
Knejvýraznějším textům, jež jsem kdy četl v novinách, patří několik nekrologů. Ten žánr je k takovému „zásahu“ asi určený, na místo, které žije věcmi časnými, pomíjivými a často nicotnými, přináší váhu trvalosti a věčnosti. Mezi příběhy, které vlna momentálního zájmu nese ne k ukončení, ale neuzavřenému vyvanutí, se objeví jeden, který je definitivně ukončený. Při psaní nekrologu je také možné projevit city, jež je na půdě jiných žánrů třeba držet spíš na uzdě.
Ve čtvrtečních LN vyšel v rubrice Napsali o filmu úryvek textu, v němž se Tom Junod loučil s někdejší hollywoodskou hvězdou Tonym Curtisem. Je to text, z nějž se člověk o tom herci dozví ledacos, mnohdy to nejsou zrovna pěkné věci. Zároveň je z něj ale naprosto jasné, jak moc setkání s ním pro autora znamenalo, jak moc je jeho pohled vzdálený byrokratickému sudičství, které se třese na to, aby mohlo podtrhnout a sečíst dobré i zlé a dospělo tak k nějakému pofidernímu výsledku. Normu českého nekrologu naplňuje spíš zdrženlivý text, napsaný v duchu poučky „o mrtvých jen dobře“. Ta sama o sobě není nutně svazující, umrtvující. Otázka ale je, co myslíme tím „dobře“. Vynechat, co by se vzpíralo dikci mdlého slovníkového hesla? Nebo naopak připustit to, že životní cesta, která se právě uzavřela, někdy vedla hodně velkou tmou, že ten, kdo po ní šel, podléhal nejrůznějším iluzím a svodům, jednal někdy zle nebo v sobě nenašel sílu zachovat se správně, a nakonec možná ani nedospěl k nějaké povznášející moudrosti? Že to byl jeden z nás?
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
