Přesně před 80 roky vyhlásil takzvaný Kubátův zákon boj trampům. Vyvolal sice odpor občanské společnosti, ale vítězství rozumu dosáhl Nejvyšší správní soud až po čtyřech letech.
Dnes je tomu právě rok, co náš dobrý zeměpán Kubát I. vypověděl vyhlazovací boj divokým hordám trampským jako kdysi Karel IV. loupeživým rytířům a neustal, až poslední tramp, vylákaný z brlohu vůní slaniny, naběhl na chladnou ocel četnického bodáku. Takhle v roce 1932 karikovali spisovatelé Rada a Žák tažení proti „divokým skautům“, tedy aplikaci vyhlášky zemského prezidenta Huga Kubáta, lidově zvané Kubátův zákon.
Dnes je tomu na den přesně právě 80 let, co tohle nařízení vyšlo a okamžitě začalo platit. Od 9. dubna 1931 mohl v Čechách každý četník buzerovat volně tábořící i ve srubech žijící trampy po libosti. A i když ostudnou vyhlášku zrušil po čtyřech letech soud, ten příběh zůstává živý. Nejen proto, že Radova a Žákova kniha Dobrodružství šesti trampů vychází stále. Onen příběh zůstává živý hlavně proto, že s konfliktem, který ukázala „epopej z válek trampsko-paďourských“ (tak zní podtitul knihy), se v jiných podobách setkáváme dodnes a budou se s ním setkávat i naši potomci.
Pryč z mého srubu, paďoure Myslíte, že spor o roli „humanrightismu“, „ngoismu“ či vůbec občanské společnosti přinesl do Česka Václav Klaus? Že paďourské tažení proti technařům vymyslel Jiří Paroubek? Omyl. Ten spor je v české společnosti dávno zakořeněný, lze říci, že je archetypální. Mění se jen kulisy a názvosloví.
Hádáme se o anarchisty, squatery či technaře. Jsou to rušitelé našeho pořádku a klidu k práci? Nebo jen lidé, kteří chtějí svobodně žít a bavit se po svém? Stoupenci prvního názoru se zaštiťují zákonem a jeho puntičkářským výkladem. A ten nenechá squaterům či technařům místo na slunci, neboť v právním státě přece každý pozemek někomu patří. A kdo na soukromý pozemek vstupuje, porušuje zákon. Jasné? Fanoušci druhého názoru sázejí na občanskou společnost a její toleranci, jež nechá místo na slunci volné pro každého, kdo to s námi se všemi myslí dobře. A kdo je proti, kdo hájí své právo, ten to s námi dobře nemyslí. Jasné?
Ten spor známe už dlouhá léta. Považujeme ho za výdobytek sametové revoluce. Ale chyba lávky. Stačí se vrátit o 80 let nazpět, do doby „válek trampsko-paďourských“. Právě na nich vidíme, že v principu jde stále o totéž – o konflikt mezi přísným a tolerantním výkladem jinak nezpochybněných práv a nároků. A vidíme i něco jiného.
Největším nepřítelem trampů („divokých skautů“, jak se tehdy říkalo) nebyl stát jako takový – se státem se trampové celkem úspěšně míjeli, asi jako dnes anarchisté.
Tím, kdo stát proti „divokým skautům“ pošťuchoval, byli zejména skauti řádně organizovaní, od nichž se ti „divocí“ předtím odtrhli. V praxi se tak projevila zásada heretik horší neznaboha, dobře známá dodnes.
Před 80 lety byli „divocí skauti“ největším nepřítelem skautů státotvorných, vlasteneckých, řekněme uvědomělých. Ale zkuste si představit, jak se za dalších 80 let budou lidé dívat na polistopadovou společnost v této zemi. Možná se podiví, proč největším nepřítelem občanských demokratů byla Unie svobody, proč největším nepřítelem Strany zelených byli Zelení, potažmo Demokratická strana zelených. Ano, ten příběh se opakuje stále.
Místo dlouhé analýzy stačí vyjmenovat základní body, jež vyhláška zemského prezidenta Kubáta z 9. dubna 1931 zakazuje při „campingu a trampingu“: Všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení zejména: společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné – pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných.
A je to. Ta vyhláška dává českým četníkům – platí jen v Čechách, nikoliv na Moravě, Slovensku či Podkarpatské Rusi – do rukou zbraň proti trampům. Ač formálně míří jen proti „výtržníkům“, ve skutečnosti funguje jako gumový paragraf proti veškerému trampingu. Zákaz „společného táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech“ znamená v praxi tolik, že četníci mohou svévolně buzerovat osazenstvo stanů, chat a srubů a po nachytaných dvojicích vyžadovat oddací listy. A běda tomu, kdo je nemá po ruce. Přestupníkům hrozí pokuty od 10 do 5000 korun, respektive šatlava od 12 hodin do 14 dnů. Cíl je zřejmý. Vyvinout takovou úřední buzeraci, která „divokým skautům“ trampování znechutí. Vytlačit je z veřejného prostoru, přesněji řečeno z prostoru, který nejen oni sami, ale i značná část veřejnosti za veřejný považují. Expandovat moc státu až tam, kde si ji do té doby nikdo nedokázal představit – do soukromých stanů, chat a srubů. A vypuzením trampů uvolnit prostor pro konkurenci – pro skauty, sokoly, turisty, zahrádkáře, chataře, jak říkáme dnes, tedy pro „paďoury“, jak říkávali trampové.
Chcete-li doklad toho, že paďourství je věčné, najdete ho v jazyce. Jazyk Kubátova zákona – adorace pořádku a bezpečí, výstraha před nedostatečným úborem či nemravnými popěvky – až podezřele připomíná to, co známe z normalizace či bátorovských tónů v současné debatě. Trampské nadsázky jsou v tomto jazyce brány smrtelně vážně jako hrozba (tak jako za Husáka nadsázky hudebního undergroundu či dnes některé úlety multi-kulti), zatímco poklesky samotných paďourů se bagatelizují.
Rada s Žákem karikují normalizaci po kubátovském „vyhubení trampů“ takto: Zlaté klasy pnou se k obloze tam, kde před nedávnem kopyta cowboyova ryzáka dupala holá spáleniště po trampských ohních; v lesních houštinách, kde druhdy číhal divoch s barevným šátkem na krku a s nožem v zubech na plachou srnku, procházejí se nyní počestní pytláci se starou rodinnou dvojkou a statní lesníci s úpravně pěstěným plnovousem. Neplíží se již odporně zarostlý chlap v cowboyském širáku horským průsmykem, nesa na plecích ukradenou sosnu, a jen pokojný horal tu kráčí s tlumokem plným levného kuřiva ze sousedního státu.
Odhalme třídního nepřítele Tady trochu odbočme. Coby autor protitrampské vyhlášky až dosud vystupuje hlavně zemský prezident Hugo Kubát. (Zhruba dnešní hejtman, ale první republika se zbavila atributů monarchie, tudíž v čele nejvyšších správních celků – zemí – stojí prezidenti.) Jenže Kubát sice vyhlášku podepisuje z moci svého úřadu, leč není jejím iniciátorem. Hledáme-li skutečného iniciátora, musíme zamířit ke špičkám českého skautingu, ba přímo k otci zakladateli Antonínu Františku Svojsíkovi.
Náčelník českého Junáka Svojsík jako by zapomněl, že skauting ve své původní, britské, imperiální a vojenské manýře (vojenští skauti se osvědčili v búrských válkách) přitahuje jen jistou věkovou skupinu. Jako by nevěděl, že právě odrostlí skauti, kteří vyměnili kiplingovský dril a duch „břemene bílého muže“ za svobodu zálesáctví, tvoří první trampské skupiny, staví první sruby, zakládají první trampské osady. Proto se jim také říká „divocí skauti“. Svojsík jako by prostě pominul zákon vývoje, jak je popsán v kronice osady Údolí ticha: Začíná se skautingem, pak po určitém věkovém odstupu přechází se k trampingu. Nejdříve se stanaří, později osadničí, a na osadě vyspělý tramp vybíjí své tulácké choutky ve sportu... Z jara 1926 tlupa stanařů s notnou dávkou romantiky vnikla do posázavských hvozdů, aby vyhověla svým kanadským pudům. Přišlo sychravé počasí a s ním i velké svízele stanařů – mokro, zima a psí život okolo táborového ohně. Tlupa se rozhodla pro postavení chaty. Sehnala sice jen tři sta korun, ale ničeho se nezalekla potvrzujíc, že mládí se ničeho nebojí.
Ano, z hlediska selského rozumu není tramp nepřítelem skauta, ale jeho dospělým pokračováním. Tím, kdo místo dětských knížek čte už Jacka Londona (právě londonovský výraz tramp, tulák, dá českému hnutí jméno). Ale Svojsík se na „divoké skauty“ rozčiluje, pokládá je za nekalou konkurenci, a dokonce je osočuje v novinách. Za jakýsi prazáklad pozdějšího Kubátova zákona tak lze pokládat Svojsíkův článek v Lidových listech z 17. května 1924. Snad nechtěně to opět prozrazuje samotný jazyk: S prvními jarními dny objevily se na pražských nádražích a parnících znovu maškarády „cowboyů“ a divokých „skautů“ s noži v holínkách, revolvery za pasem s nerozlučnými svými průvodkyněmi. Současně počaly docházeti zprávy o jejich řádění na venkově, koncem dubna vloupali se za noci do hradu v Kokoříně atd. Bylo zřejmo, že jest nutno informovati veřejnost, což učinily v těchto dnech Klub čsl. turistů, Svaz okrašl. spolků a Svaz skautů republiky československé... Proto odhalujeme roušku s jejich života.
Kdyby se udílela cena za denunciaci, Svojsíkův článek – při vší úctě k zakladateli českého Junáka – by si ji zasloužil. Svojsík se diví tomu, že trampové si v čele nestanoví „předsedu nebo vůdce, ale šerifa, soudce, vykonavatele rozsudků“. Hrozí se úlohy trampských squaw (celý článek nazval Bílé otrokyně). A děsí se orgií: Líčiti podrobně jejich orgie při ohních a za noci, až po chvíle vzájemného zhnusení a odporu, vymyká se možnosti slušného listu.
Nepřipomíná to něco? Jistě, třeba vzpomínky Josefa Rösslera na normalizační léta v undergroundu. Když se šli místní lidé podívat do „komuny“ na Zlatém kopci, pořád čekali, až budou ty orgie, ale nic nebylo. Pak jsme šli spát a oni, zklamaní, potom doma dostali do držky od manželek.
Díky, doktore Hácho Připomínek různých aspektů normalizace či dneška přináší éra Kubátova zákona dost. Patří k nim i velký tábor trampského lidu v květnu 1931 v Pivovarské zahradě na pražských Vinohradech, kde proti vyhlášce pokojně protestuje na 15 tisíc trampů. Není to projev občanské společnosti, a to právě takový, jakým se dnes tleská? Není to televizní revoluce trampské éry?
Nicméně i z trampských řad zaznívají hlasy proti. Třeba Bob Hurikán, v dětství skaut a později guru českého trampingu, je sice levičák, ale vyznává zásadu, že politika do trampingu nesmí. Proto se brání Kubátovu zákonu, ale zároveň se staví proti shromáždění v Pivovarské zahradě. Podle jeho názoru skončilo fiaskem právě proto, že ho využili – zneužili? – levicoví novináři.
Jenže jak už to při vzepětích občanské společnosti bývá, úspěchu nakonec nedosahuje revolučně naladěná masa, nýbrž právně erudovaný jedinec. Jednoho trampa, prý z libřického údolí na jih od Prahy, osobně vytočí udělená třicetikorunová pokuta natolik, že se obrací na justici. A v roce 1935 – tři roky po smrti zemského prezidenta Kubáta – Nejvyšší správní soud šikanózní vyhlášku na základě kasační stížnosti ruší. To je slušný zápis JUDr. Emila Háchy, předsedy Nejvyššího správního soudu, do historie.
Ale mezi námi, skutečně si myslíte, že dnes už žádný Kubátův zákon nehrozí?
***
Před 80 lety byli „divocí skauti“ největším nepřítelem skautů státotvorných. Ten příběh se opakuje pořád dokola: před nedávnem byli například největším nepřítelem Strany zelených Zelení.
Cíl šikanózní vyhlášky byl zřejmý: vytlačit trampy z veřejného prostoru a expandovat moc státu až tam, kde si ji nikdo do té doby nedokázal představit: do soukromých stanů, srubů i chat
Náčelník českého Junáka Svojsík se na „divoké skauty“ rozčiluje, pokládá je za nekalou konkurenci, a dokonce je osočuje v novinách. Kdyby se udílela cena za denunciaci, Svojsík by si ji za svůj text zasloužil.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
