Václav Bělohradský pokládá za měřítko Kunderova umění „fakt“ jeho světového úspěchu (a neuvádí nic jiného); svědčí to jenom o tom, že nerozumí ani literatuře. Kdyby řekl: „Mýlíte se, v Kunderovi je tohle a tohle,“ byl by to základ pro diskusi, ale úspěch?
V dobách mého mládí byla naší nejúspěšnější autorkou Vlasta Javořická, četla ji kdekterá žena, vycházela v desetitisících, zatímco Vančura nebo Durych dosahovali nákladu sotva dva tisíce. Ale protože jsme příliš provinciální, uveďme jiné příklady, Bělohradskému bližší. Ještě před několika lety byl modlou katolíků Teilhard de Chardin. Kde je jeho sláva dnes?
Zůstaňme u literatury: Françoise Saganová byla před lety jistě neméně slavná než Milan Kundera. Kde je její sláva dnes? Myslím, že i dnešní proslulost Kunderova je velmi efemérní. Až ho móda bude mít dost, bude po proslulosti.
Ještě k té „světovosti“. Není bez významu, že největšího „světového“ uznání dosáhl nedávno právě nejčeštější z českých básníků, skutečně „národní“, a neváhám použít ani výrazu lidový umělec, Jaroslav Seifert. Z hlediska umění neznamená Nobelova cena nic. Není patrně na ní nic hodnotnějšího nežli na našich Gottwaldových cenách. Uděluje ji naprosto „lokální“ areopag, což je asi totéž, jako kdyby ji udělovala naše Akademie nebo univerzita zvaná Karlova, jež by ovšem spíš měla nést název Univerzita Zdeňka Nejedlého – alespoň pokud se „humanitních“ oborů týče.
Ale Jaroslav Seifert by byl světový básník i bez Nobelovy ceny. Právě proto, že to je umělec český, že obsáhl to, čemu Masaryk i paní profesorka Komárková říkají (česká) duše.
Češi se mohou opět falešně honosit, že se jejich krajanu koří (zase!) celá Evropa. Ale v tom to přece není. V holém faktu nějakého úspěchu!
Pro pařížské kavárny by byl jistě přijatelnějším kandidátem Nobelovy ceny, „světovým“ básníkem, například Vítězslav Nezval. Jaké má vůbec Bělohradský měřítko světovosti?
Franz Kafka byl dlouhá léta „lokální pražský fenomén“. Teprve když v něm lidé ve světě rozpoznali určitou koincidenci se svými aktuálními osudy, stal se módou. Ale to není přece žádné měřítko! Znám Francouze, Angličany, Rusy, Němce, ale žádnou obecnou světovost. Nechtěl by nám o tom Bělohradský něco říci? Vladimír Kafka, znamenitý překladatel Franze Kafky, říkal před lety, že na překladu má být vidět, z jaké řeči bylo dílo překládané. To stojí za trochu zamyšlení nad světovostí a „lokálními fenomény“.
Naproti tomu na Kunderovi kromě několika českých reálií není českého nic. Jeho bezpohlavní (v literárním smyslu) romány, psané v cizině, by mohl napsat také kterýkoli francouzský, italský, anglický nebo portugalský autor; stačilo by mu, aby se o českých věcech trochu poučil z novin. I takové romány by samozřejmě mohly dojít ve světě úspěchu, pokud by vycházely vstříc dobovému vkusu, zálibám a módě. Ale co to má co dělat s uměním? A na druhé straně: co nám chce vlastně básník říci? To by nám měl místo planého horování pro světovou proslulost Bělohradský prozradit.
Servírování exkrementů V době, kdy psali nebo píší Böll, Greene, Solženicyn, Waugh, Orwell, Dürrenmatt a mnozí jiní, se zdá, že Kundera nedokáže lidem servírovat nic jiného než exkrementy. Kdybychom měli věřit Kunderovi, došli bychom asi k těmto dvěma závěrům: že na člověku – muži jako ženě – je nejdůležitější a nejzávažnější jeho přirození, že největší životní slast je rozkoš. K tomu citát z W. B. Yeatse: „Myslím také, že žádný pravý básník, ať by jeho život byl sebevíce nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš.“ A citát z „necharakterního“ Demla, z jeho Zapomenutého světla, zabaveného roku 1934 pro domnělou nemravnost: „V lásce se přece nejedná o stehno, anebo o zadnici, i kdyby byly sebeušlechtilejší, ba božské, k zulíbání...“
Nejpřirozenější vysvětlení pro Kunderu by bylo asi tohle: že to je výlev hnusu, že se tím chce říci lidem: Takhle vypadáte, takovíhle jste... Ale v tom případě to Céline dělal lépe. Napadlo mě, co by asi říkal opěvovaný T. G. Masaryk, kdyby mohl číst Kunderu. Sázím se, že jeho úsudek by se příliš nelišil od mého, pakliže by nebyl ještě pregnantnější. Závěrem citát z jiné oblasti, spíše pro Kunderu, ale i sociolog se nad tím může zamyslet: Schiller píše roku 1797 Hölderlinovi: „Unikejte, kde můžete, látkám filosofickým, jsou to ty nejnevděčnější a v neplodném závodění s nimi se stráví často nejlepší síla.“
***
Text je krácen, titulky jsou redakční. Sebrané texty Ladislava Jehličky vyjdou v listopadu knižně pod názvem Křik Koruny svatováclavské.
Nejpřirozenější vysvětlení pro Kunderu by bylo, že se tím chce říci lidem: Takhle vypadáte, takovíhle jste...
Françoise Saganová byla před lety jistě neméně slavná než Milan Kundera. Kde je její sláva dnes? Myslím, že i dnešní proslulost Kunderova je velmi efemérní. Až ho móda bude mít dost, bude po proslulosti. Ladislav Jehlička
Krátký silvestrovský fejeton Ladislava Jehličky z osmdesátých let
Proč nejsem chartista
Nejsem chartista ani disident. Nikdy jsem nebyl sident, nemohu být tudíž ani disident. Jednou před dávnými lety jsem se vyhříval na sluníčku na lavičce na Karlově náměstí a vedle mě seděl nějaký stařičký pán, boroda jemu takovája, asi nějaký řídící učitel na penzi, stále vrtěl hlavou a vzdychal: „Celý život jsem byl socialista, ale takhle jsem si to nepředstavoval.“ Když už jsem toho měl dost, tak povídám: „Já jsem si to vždycky takhle představoval, a proto jsem nikdy nebyl socialista.“ Z toho důvodu také nemohu být disident. Také chartista být nemohu. Od všelijakých lidí stále slyším, že prý chartisté chtějí vést s mocí dialog. Z toho by se, jak kdysi napsal Jaroslav Durych, i Měsíc pochcal. To je jako kdyby byla chtěla stará Vondráčková vést dialog s Reinhardem Heydrichem a K. H. Frankem. Tak oni si představují, že s nimi někdo povede dialog! Zatímco takhle povídají o dialogu, „moc“ na ně spokojeně sere. A to snad mám být chartista? Ale možná, že to je jen takové malé české chytráctví, že těmi slabomyslnými řečmi o dialogu chtějí vlastně jen naznačit, že stojí na legální půdě a že tedy nemohou či vlastně nemají být zavřeni jen tak. Je to ovšem jen takové malé české chytráctví, za něž čert nedá ani pětník. Jeden takový chytrák se onehdy nabízel při vyšetřování k zavření, načež mu bylo řečeno: „O tom, kdo bude zavřen, a kdo si bude běhat, rozhodujeme my, ne vy.“ To ještě dobrodinec lidstva a lidumil Alexander Bach zavíral podle zásluh. Dnes se nezavírá podle zásluh, ale podle užitkovosti. Je-li to užitečné, zavře se, je-li to užitečné, nechá se běhat. Už v padesátých letech, kdy se tolik zavíralo, se nezavírali lidé podle zásluh, ale jednak proto, že„moc“ potřebovala málo placené a dobře hlídané lidi do uranových dolů, jednak proto, aby si zajistili potenciální, nikoli aktuální nepřátele. Z toho důvodu se nezavře například Ludvík Vaculík, ačkoli by si zavření stokrát zasloužil, aby si lidé řekli: „Jak to, že ten Vaculík není ještě zavřen? Nemá on něco společného s policií?“ Vaculík samozřejmě nemá kromě vyšetřování nic společného s policií, ale účelu je dosaženo. A zavře se – mimochodem mnohem cennější – Václav Havel, aby se lidé lekali a řekli si: „Nestrkej do ničeho hubu, nebo tě zavřou.“ Takže nejvýznamnější český dramatik je zavřen za vlády nejvýznamnějšího Slováka, což je patrně výsledek úsilí o česko-slovenské bratrství Boženou Němcovou počínaje. Takže chudák chartista je na tom asi jako ona kráva, co za války utíkala na Slovensko. Zastavil ji slovenský pohraničník a pýta sa: „Kam a proč utíkáš, krávo?“ – „Ale z protektorátu, tam se dějí hrozné věci: řežou tam koním ocasy.“ – „Ale ty jsi přece kráva?“ – „To jsem, ale vykládej to gestapu!“
