Dnes o marném čekání na studii o Kunderově „udání“
Již půl roku marně čekám. Když vyšel v říjnu minulého roku v Respektu článek Udání Milana Kundery, slíbil jeho autor čtenářům, že se budou moci s životními osudy aktérů příběhu „detailně seznámit na stránkách příštího vydání časopisu Paměť a dějiny“. Uběhlo půl roku, vyšla dvě čísla časopisu Paměť a dějiny, a Hradilkova studie, o níž by se dalo diskutovat na odborné úrovni, nikde.
Poslední číslo (4/2008) časopisu Ústavu pro studium totalitních režimů věnovalo nicméně kauze Kundera dva články, jeden neuvěřitelnější než druhý. Text Petra Hrubého O vině, nápravě a zapomnění je bezduchým ideologickým cvičením, v němž se bez jakékoli analýzy připomíná komunistické mládí dvou desítek intelektuálů od Mňačka po Kunderu. Jak může redakce časopisu, který má nějaké odborné ambice, pustit text, kde se o Jaroslavu Seifertovi v souvislosti s jeho projevem na sjezdu spisovatelů v roce 1956 hovoří jako o „komunistickém básníkovi“?
Kdo si v témže čísle časopisu přečte článek Rozbor dokumentů o zatčení „agenta-chodce“ Miroslava Dvořáčka, přestane si takové otázky klást. Ředitel ústavu Pavel Žáček a ředitelka odboru zkoumání totalitních režimů Ivana Koutská spojili své síly, aby analyzovali operativní podsvazek č. V-2051MV. Jde o dokument, z něhož Adam Hradilek načerpal většinu faktů pro svou story v Respektu a který obsahuje také všeobecně známý „Záznam“ o tom, jak se na místní oddělení SNB v Praze 6 dostavil studující Milan Kundera a oznámil, že Miroslav Dvořáček si dal k Ivě Militké do úschovy kufr.
„Rozbor“ dvou vedoucích pracovníků ústavu je spíše než rozborem přepisem a popisem jednotlivých dokumentů. Koho zajímá, kde je jaké razítko a číslo jednací, ten si zde přijde na své. Kdo by zde ale hledal odpověď na otázku, co se stalo 14. března 1950 na koleji na Letné a jakou roli v tom hrál Milan Kundera, ten se nedozví nic nového. Autoři vůbec nepřemýšlejí o obsahu dokumentů, které citují. Tak třeba v záznamu o Dvořáčkově výpovědi o průběhu osudného dne stojí, že si hned, když ráno přijel do Prahy, koupil dva klobouky, pánské a dámské rukavice, polobotky a kufr a později odpoledne další klobouk a tři páry ponožek. Proč si „agent-chodec“ na nebezpečné misi kupuje tři klobouky a další zbytečnosti? Nevíme.
Závěr Žáčka a Koutské má skoro patafyzické rozměry. Podle nich dokumenty ze svazku, které tak pěkně opsali, „obsahují relevantní a dostatečné údaje umožňující rekonstrukci případu kurýra Miroslava Dvořáčka“. Kde je ale ta rekonstrukce? Proč ji autoři neprovedli místo toho, aby přepisovali policejní svodky? Nebo snad za ni považují právě tento „rozbor“, v němž se jméno Milana Kundery ani jednou nevyskytuje? Když v říjnu minulého roku vyšel článek Adama Hradilka, zpochybnila řada historiků, Pavlem Kosatíkem počínaje a Tomášem Zahradníčkem konče, interpretaci faktů v něm obsaženou. Když se povzneseme nad jednotlivosti, dají se tehdejší kritiky shrnout do teze, že v příběhu je množství nejasností a mnohé věci se dají vykládat jinak, než jak učinil Hradilek. Jestliže autorovi článku, týdeníku Respekt a Ústavu pro studium totalitních režimů nestačilo půl roku, aby námitky kritiků vyvrátili, pak je evidentní, že nemají čím. Je otázka, zda to Milan Kundera, příští týden osmdesátiletý, ocení.
***
Proč si „agent-chodec“ Dvořáček na nebezpečné misi kupuje tři klobouky a další zbytečnosti? Nevíme.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
