Čeští čtenáři tedy dnes nemají k dispozici nejen jeho romány psané již francouzsky, ale ani některé z těch psaných česky, konkrétně Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění. Milan Kundera sice souhlasil s vydáním Nesnesitelné lehkosti bytí, ale až po vstřícném gestu z české strany: letos byl ověnčen Státní cenou za literaturu. Při pročítání novodobých laureátů tohoto ocenění muselo každého napadnout: Jak to, že ji nedostal již dávno? A to nikoli pouze z hlediska významu díla, ale i dle data narození – třeba loňský laureát ceny Vladimír Körner byl na FAMU Kunderovým žákem.
Milan Kundera, žijící v Paříži, je znám svou vyhýbavostí k médiím. Nikoho tedy nepřekvapilo, že si cenu nepřijel převzít. Poslal však audionahrávku s poděkováním.
Mnohým lidem vadí, že Milan Kundera udělal ve svém díle tlustou čáru – jako by v 50. letech nikdy nepublikoval fučíkovskou poemu Poslední máj i další verše. Jeho snaha retušovat své dílo leckoho popouzí.
Nedávno ovšem Milan Kundera udělal vůči své rodné zemi další vstřícné gesto. Povolil Činohernímu klubu, aby v režii Ladislava Smočka nastudoval jeho hru Ptákovina z roku 1969. Tu přitom dlouho řadil k té části svého díla, jehož zveřejňování nepovolí.
Situaci by patrně uvedlo do normálnějšího stavu, kdyby co nejdřív vyšly aspoň zbývající česky psané romány. Tak by opravdu autor zmizel za svým dílem, jak si Milan Kundera přeje. Vždyť má nakonec pravdu. Jeho básně čtou jen výjimky. A v srdcích a myslích českých čtenářů patrně nejvíc zůstává jako autor děl nejsilněji spjatých s českou realitou, svými prvními prózami – románem Žert a povídkovou knihou Směšné lásky. A přestože autor z konečné verze Směšných lásek vyřadil povídku Já, truchlivý Bůh, ji, ale i její filmovou adaptaci s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským lze jen těžko zapomenout. I takhle mizí autor za dílem – autorovi navzdory.
