Kvalitní marka, kterou zatím nikdo nezničil

Vpřípadě půlstoletí Divadla Na zábradlí se vnucují samá klišé jako jedna z nejslavnějších scén, která dala českému poválečnému divadlu nejpozoruhodnější éry, špičkoví tvůrci a podobně. Jenže co s tím, když to tak je, že? Zábradlí bylo a je kvalitní marka, ochranná známka, kterou nezlikvidoval ani bolševik, ani náš občas hodně zmatený kapitalismus. Aspoň zatím, i když snahy byly a nejspíš zase bude někdo koumat, jak to zařídit, aby se z veřejných peněz nemuselo moc dávat. Když divadlo figurující ve slovnících existuje už pět let v provizoriu, co asi lze čekat jinde. Z toho, co Jan Grossman v 60. letech na Zábradlí vytvořil, jak svými filozofickými interpretacemi otevřel dialog s divákem, žijeme v jistém smyslu dodnes, naučil totiž publikum jinému způsobu vnímání. Jistě že nebyl sám, ale byl dost výjimečný, třeba i proto, že rozpoznal talent mladého Václava Havla. Slavné období skončilo s příjezdem tanků a po nějaké době se divadlo zase dokázalo postavit na nohy s režiséry Evaldem Schormem, Ivanem Rajmontem nebo Janem Kačerem. Počínaje rokem 1989 stačily Janu Grossmanovi pouhé čtyři roky, aby tu postavil inscenace, které se opět zapsaly do historie. Škoda, těch let mohlo být víc.