Literární středa - Kult vůdce Maa, deníkové zápisky Ireny Gerové a soumrak severských bohů
Fronta se kolem strážních stanovišť pohybuje pomalu. Jsem tu jediný Evropan. Fičí studený vichr, město zalehl sníh, prší. Náměstí Tiananmen, kde se sunu davem, je středem nejen Pekingu, sídliště postaveného pro auta, kde žije nějakých 16 milionů lidí. Je posvátným místem celé země, tady Mao v roce 1949 vyhlásil zrod Čínské lidové republiky.
Kolem sviští auťáky, město panelů žhne obchodem, vyzařuje stres. Ulice jsou spojkami k cestě do práce, kvůli vzbouřeneckým Ujgurům ze severu teď brzdí provoz metra kontroly. Tiananmen je ale velkou zónou klidu. Každý Číňan se prý chce jednou za život po tomhle slavném náměstí projít. Navštívit Zakázané město. A poklonit se či alespoň zahlédnout Velikého Kormidelníka. Úplně všichni ho ale nemilují.
„Utekl jsem, když začaly svištět střely. Pak uzavřeli náměstí a začali vraždit,“ vypráví o počátcích dvacet let starého masakru básník Tchang Siao-tu. S kolegy, kteří přežili, založil časopis Survivor, který vláda zakázala. Tehdy uvažoval o exilu, bál se věznění. Zhruba posledních deset let je ale situace jiná. „Pokud nenapadáte vládu, můžete si psát a říkat, co chcete,“ říká Tchang. „Vláda už ví, že nemá smysl vyrábět mučedníky. Lepší je za prohřešek jednoho vyhodit na dlažbu všechny, nebo dát novinám pokutu. Pak se novináři hlídají a cenzurují mezi sebou.“ Pod poklopem Vojáci zase prohlížejí tašky. Zase ukazuju pas. Jdu teď mezi partou chlápků ve vaťácích a kožených kabátech. Tváře zbrázděné a rozsekané vráskami. Jako by na poli stáli ještě včera. V ústech pahýly zažloutlých zubů. Někteří v rukou drží kytice tulipánů. Vypadají jako duchové z podzemních chodeb Zakázaného města. Pokud někdy slyšeli o studentech, pobitých na náměstí, jsou to pro ně nejspíš bezvýznamní mravenci. Rozdupaní na kaši. To se mravencům stává.
Mao dál zůstává bohem, sjednotitelem a symbolem jejich země, obrovitého kontinentu, mimo nějž si svět zřejmě nedokážou představit. Vejdeme do haly. On je tady. Zatím jen malba. Usmívá se. Je to onen laskavý a mužný úsměv stranických tajemníků. Všude okolo mne se teď natahují ruce. Mozolnaté s ukousanými nehty. Kladou kytice modle k nohám. Dál se šineme tmavou chodbou. Strážci, stojící na každém metru, jsou na tmu uvyklí. Chlápek za mnou vytáhne kapesník a tiskne ho k očím. Začínám být taky dojatý. Neuškodí si maličko zopáknout dějepravu. Rok 1958: Mao vyhlásí Velký skok. Ruší rodinu, peníze, soukromé vlastnictví. Při hladomoru zahyne asi 30 milionů lidí. Rok 1966: Mao vyhlásí Kulturní revoluci. Rudé gardy popraví a umučí stovky tisíc nepřátel lidu. Rok 1976: Mao umírá. Od té doby je tady. Teď tak pět kroků ode mne. Pod skleněným poklopem. Obrněný vlak Maa mi propaganda do mozku zapasovala jako obra. Muž, který tu leží na zádech, pod rudou vlajkou se zkříženým srpem a kladivem, vypadá jako prcek. Možná je to nasvícením, je jak z vosku.
Snad nejodpornější scénu z dějin masové smrti zaznamenal Maův osobní lékař, Li Čchi Suj. Jeho kniha je v Číně zakázaná. Mao miloval projížďky ve svém obrněném vlaku. Na cestu se vydával s bateriemi lahví, koši jídla, oblíbenými straníky a hejnem milenek. Li Čchi Suj popisuje vlak svištící temnou krajinou, ve které žhnou jen záblesky ohňů ze stovek domácích pecí, kde musí vesničané tavit železo. K trati se vydávají zástupy ubožáků. Někteří po cestě umírají hlady. Nevěří, že bůh o jejich utrpení neví. Na jednom místě vlak zastaví. K cestujícím doléhá zoufalé volání. Ruší je to při hostině, tak zavřou okna a jedou dál.
Zmrzlá prasata Cesta ze Zakázaného města, bludiště císařských paláců, chrámů a zahrad, vede mezi kovovými koridory. Opouštím venkovany, mezi které jsem se vetřel, jdu mimo, schválně, co to udělá. Obklopí mě zástup žebráků. Nastavují pahýly, ženy mi strkají před oči děti, které svírají v náručí. Obklopí mě dívky, které říkají, že mě milují, přestože jsem je v životě neviděl. Hmatají mi po kapsách, vyrabovaných žebráky. Dav, který asi ještě neví, že Číně a Číňanům se nyní daří nejlépe v historii, se rozprchne, když zazní hvizd policejních píšťalek. Otrávený důstojník mě popadne za rameno a strčí do koridoru.
Dojdu až k silnici. Provoz ucpal náklaďák. Na korbě auta je klec. V ní prasata. Takových deset patnáct pašíků. Jsou poprášení sněhem. Polámané hnátky trčí mezi mřížemi. Jsou potichu, jakoby zhroucení do sebe. Provoz se hne, kára smrti mizí mezi ostatními.
Pekingská univerzita vypadá jako pevnost. Koleje, učebny pro třicet tisíc studentů, areál je obklopen zdí. Kolébka revolucionářů, odsud šlo na náměstí spoustu těch, kteří tam byli zabiti. Mám úkol, na který dnes večer nemám vůbec náladu. Pohovořit se třemi stovkami studentů o evropské poezii. Pro začátek nechávám kolovat pár knížek. Nějak se to zadrhává. Pak kluk v modré bundě objeví fotku Karla Cudlína z demonstrace na Národní třídě. Pokud tu jsou nějací zájemci o evropskou poezii, zůstávají v menšině.
Těžká otázka Slovo si berou ti, kteří přišli kvůli „Čekoslovak revolůšn“. Aha, vždyť je to výročí. A už to jede: Věděli jste o tom, co se děje u nás? Měli jste strach, když jste chodili na demonstrace? Když ses bál, potil ses nebo se ti třásly nohy? Byli jste ozbrojeni? Ne? Proč? Samé lehké otázky. Pak přijdou ty těžší. Byla by u vás revoluce, kdyby strana povolila svobodu podnikání a cestování? Západní zboží? Záleželo by pak „československému národu“ na svobodě slova? Na svobodné literatuře? Svobodě církví? Říkám, že nevím. A za chvíli říkám, že asi ne. Tak takhle je to teď u nás, vysvětlí mi modrá bunda. A chcete s tím něco dělat? Krčí rameny. Ještě nevíme, říká někdo. Uvidíme.
