I když tehdy, v úvodu roku 1987, mnoho informací na veřejnost neproniklo.
„Bylo to hned první den, co nás vyslýchali. Udal nás náš pokladník, to jsme poznali podle těch stvrzenek. On je měl doma. Slíbil, že je spálí, ale holt to provedl jinak,“ krčí rameny někdejší sekretář fotbalových Bohemians Zdeněk Svoboda s odstupem třiadvaceti let.
Šlo o sedm desítek stvrzenek dokládajících, že klub vyplatil hráčům z černých fondů více než milion a sto tisíc korun. Na tehdejší dobu obrovské peníze.
Osm a půl měsíce strávil ve vazbě. Jak zněl rozsudek?
„Chtěli mi přišít rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, což by byl velký malér. S tím naštěstí nepochodili.“
Nakonec dostal patnáct měsíců odnětí svobody s podmínkou na dva roky za „špatné zacházení se svěřenými prostředky a neoprávněné vyplácení odměn a prémií“.
Předseda Típek a pokladník- udavač dopadli podobně. „Ale zbytek trestu jsem si odsedět nemusel, zachránila mě amnestie prezidenta Václava Havla,“ vypráví Svoboda.
Na pojem „černé fondy“ může mladší fotbalový příznivec hledět s nepochopením. Ty ale za předchozího režimu fungovaly v celém fotbalovém prostředí.
Peníze z přestupu šly do žumpy „Bez černých fondů jste byli v klubovém soukolí nepotřební. Kriminálka nás mohla klidně sbalit všechny v první a druhé lize. Všichni jsme měli třeba černé vstupenky,“ přibližuje někdejší činovník Slavie Praha Vladimír Zápotocký. Bylo třeba nakoupit hráče, vyplatit jim zvláštní prémie. „Nebo pojistit rozhodčí, v ojedinělých případech oporu soupeře. Případně při utkání evropského poháru pohostit hráče soupeře, vždyť stejné pozornosti se nám dostalo u nich,“ připomíná Svoboda.
„Kdybychom dodržovali tehdejší směrnice, mohli jsme třeba Angličany pozvat do automatu Koruna na párek a malé pivo,“ směje se.
Jak se černé fondy vytvářely?
Vymýšlely se falešné služební cesty, čarovalo se se vstupenkami i letenkami, když se na Slovensko tajně jelo autobusem a spřízněné úřednice nejprve poslaly fakturu na TJ Bohemians, pak letenky prodaly ještě jednou a peníze daly fotbalovému činovníkovi.
Vítaný příspěvek se naskytl při přestupech hráčů do zahraničí. „Peníze za Tondu Panenku nešly do klubu, ale do ČSTV čili do žumpy,“ vybavuje si Svoboda. „Tak jsme si na Rapidu řekli o sto tisíc marek, protože jsme z ČSTV dostali jen asi padesát tisíc výchovného. Manažer z Rapidu peníze přivezl, ale jen 90 000 marek. Šéf ČSTV Himl a ředitel Pragosportu Malý si totiž řekli každý po pěti tisících. Tak to chodilo, jinak by nám přestup Panenky povolili jen těžko,“ má jasno.
