Tohle bigbeatové výročí spojuje superstars i obyčejné kluky a holky. Revoluční tvůrce i ty, kteří se prostě jen přidávají k muzice své doby. Leo Fender, který se narodil přesně před sto lety, dal světu elektrickou kytaru. Proměnil tvář hudby: a ta v éře studené války proměnila tvář světa.
Rock na odbyt ve velkém Ne že by samouk Clarence Leo Fender byl prvním, kdo chtěl amplifikovat zvuk nástroje. Už Edison postavil elektrické housle a od třicátých let kutilové a koumáci lepili snímače na havajské a španělské kytary. Ale Fender pochopil, že elektrická kytara má obrovský potenciál a že konkurent Les Paul, jenž dodával modely na zakázku, vidí věci moc skromně.
Co Fendera po skončení druhé světové přesvědčilo, aby se stal velkovýrobcem? Viděl, že elektrická kytara se snadno drží, snadno ladí, snadno se na ni hraje. Má výrazný zvuk, kapela se s ní snáz prosadí nad konverzací barových hostů. Je to nástroj pro ty, kdo chtějí upoutat: není divu, že se ho rychle chytili jednak mladí a jednak afroamerická menšina.
V roce 1950 přišla na trh první šestistrunná elektrická kytara Esquire. Leo Fender osobně navrhl tvar, který později nesly slavné modely, na něž se hraje dodnes: Telecaster a Stratocaster. První reklamy mířily do hudebních kurzů, ale o kytary se rychle začali hlásit samoukové, které poháněla jakási vášeň. Koneckonců sám Fender byl přesně takový: člověk, který znal výrobní proces svých kytar do posledního závitu (však téměř všechny jeho kroky sám navrhl), milionářský kapitán svého odvětví, kterého nebylo možné potkat bez sady šroubováků. Americký sen, patrně i s daní: laskavý a pohodářský zaměstnavatel, pronikavý mozek (pětasedmdesát patentovaných vynálezů!), dříč bez rodiny. Jeho dětmi byly nástroje a reproduktory. Na kytaru Fender nehrál. Kytara jako forma moci „Kdybyste chtěli dát rock’n’rollu jiné jméno, říkejte mu Chuck Berry,“ prohlásil John Lennon. Berryho nahrávka Maybellene z roku 1955 byla úderem do gongu: energie lidská i elektrická se spojily a poskytly Berrymu dobré oprávnění přejmenovat upravenou lidovou písničku. Průlom nového zvuku nezůstal bez odezvy: jedni diskutovali, zda je technicistní zvuk slučitelný s veřejnou kulturou, druzí se na nic neptali a chápali se nástrojů.
Rock’n’roll neusiloval o ovládnutí světa, a přece se kytara v mnoha ohledech prokázala jako forma moci. „Nebýt reproduktorů, nedostali bychom se v Německu na vrchol,“ řekl prý Hitler. Amplifikovaný pop vedl své tažení do větších sálů, k širšímu publiku, zněl sugestivněji, válcoval intenzitou. Existují studie o falickém tvaru kytary, ale víc než klackoidní tvar na dívky působilo, že svůdnému sledu základních akordů bylo možno dát náhle takovou razanci.
Když v evropských přístavech Liverpool a Hamburk vytěžili Beatles inspiraci importovanou z Ameriky, začala „britská invaze“, zlatá éra big beatu. Ozvěnou se vrátila do Států. Od roku 1964 tak začala představitelům východního bloku perná chvíle: fenomén angloamerické scény se šířil.
Co by se stalo, kdyby měla moskevská moc menší obavu z přirozené chuti mladých lidí konzumovat a hrát hudbu své generace? Možná by jí to způsobilo menší komplikace, než když šla big beatu po krku. K sexy hlasité hudbě se přidala hra na četníky a zloděje. Koho by to nebavilo. Jistě, komunisté zkusili proplést popkulturu se svou propagandou, ale skupina Plameny a jiný „soc-pop“ působily svou neskutečností jako absurdní humor. Bez svazáckých košil rozvíjel s kytarami jiné vize zdejší underground. Příběh Plastiků a jejich zatčení coby impulzu pro sepsání Charty 77 je pro nás už starou známou písničkou. A přece takoví jako dramatik Tom Stoppard dodnes uvažují o zvláštní roli, jakou měl rock, jeho forma, obsah a aura v moderních dějinách.
Dnes internet, včera big beat Jestliže dnes totalitními režimy otřásá internet coby demokratizační síla, pak socialistický „tábor míru“ (jak sám sebe nazýval východní blok) podkopávala elektrická kytara. Čím dostupnější byla, tím snáz si mohl založit skupinu kdokoli. Jistěže bylo možné zpívat i akusticky, ale jak řekl David Bowie – jen ty impulzy, kterým se podaří spojit s taneční scénou, mají v hudbě budoucnost. A elektrická kytara ovládla právě zónu zábavy.
Se jmény Jimi Hendrix, Jimmy Page, David Gilmour, Robert Fripp či Ry Cooder se ta zábava často překrývá se skvělými kulturními momenty dvacátého století. Ale samo umění by sovětské impérium nerozložilo tak účinně jako všechna ta energie, touha, extáze, nedospělá překotnost a tušení věčnosti, které v rozvibrovaném big beatu rezonuje. My ze zemí, kde způsobil Změnu, máme o důvod víc rozumět sloganu, který svět elektrické kytary pozvedá mezi hodnoty: „It’s only rock’n’roll, but I like it!“
lidovky.cz
Více informací najdete na www.lidovky.cz/kultura
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
