OSTRAVA Budou tančit, ač jsou odkázáni na vozík. Divadelní sen se splní například třiadvacetileté Kateřině Kapicové, která je od narození postižená těžkou formou dětské mozkové obrny.
Dvakrát týdně ji naloží její matka Jindra do auta a jede s ní na zkoušku připravovaného divadelního představení. Zítra je spolu s dalšími devíti těžce tělesně postiženými účinkujícími a šesti herci čeká premiéra v ostravském Divadle loutek. Představení dostalo název Labutí sen o duši.
„Myslíme si, že v České republice je něco takového zcela ojedinělé. Nikde nemají podobně postižení pravidelné představení v divadle,“ říká předseda občanského sdružení Bílá holubice Roman Važík. Uskupení vzniklo v Ostravě před dvěma lety a jeho hlavní náplní jsou aktivity spojené s integrací dětí a mladých lidí s tělesným postižením. Spolupracují především s ostravskými baletními umělci. Mladí lidé s obrnami či rozštěpy páteře začali v Ostravě tančit spolu s baletními mistry poprvé před čtyřmi lety.
„Moc se na představení těšíme, celá rodina. Na zkoušky se raději ani nedívám. Schválně. Jde mi o to, aby na mne až premiéra udělala ten největší dojem,“ svěřila se Jindra Kapicová. Její dcera na vozíku velmi pomalu hláskuje: „Nikdy by mne nenapadlo, že budu někdy baletit.“ Asi by představení nevzniklo, nebýt toho, že šéf baletního souboru Národního divadla Moravskoslezského Igor Vejsada byl před několika lety v Izraeli. Tam poprvé viděl, jak lidé na vozíčcích tančí. V Ostravě pak vznikla taneční skupina Setkání. Jednou z jejích členek byla až do loňského ledna osmnáctiletá Zuzana Racková. Zemřela a zanechala po sobě báseň nazvanou Labutí píseň. Ta se také stala základem chystaného představení. Libreto sepsal otec Zuzany Rackové, ředitel ostravského studia České televize Ilja Racek spolu s manželkou Věrou. Právě on také hru režíroval. Choreografii s lidmi na vozíku i s herci loutkového divadla sestavila Tereza Vejsadová. Se zkouškami začali už v listopadu. Po zítřejší premiéře mají následovat reprízy v ostravském Divadle loutek každý měsíc.
Členové souboru už vystoupili i v Národním divadle Taneční skupina Setkání už má za sebou představení s názvy Bolero a Mezi námi, se kterým předloni vystupovala i v pražském Národním divadle. Labutí sen o duši však bude pravidelným představením se vším všudy.
„Pro mne to znamená hrozně moc. Nikdy bych si nemyslela, že bych něco podobného dokázala. Můžu něco pro lidi znamenat,“ svěřuje se další z účinkujících, jednadvacetiletá Lenka Morcinková. Ta rovněž bojuje s následky dětské mozkové obrny a je rovněž na vozíku. Spolu s Kateřinou Kapicovou a dalšími handicapovanými tanečnicemi jim připadly role labutí.
Představení má čtrnáct obrazů, zaznívá v něm hudba z Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského. „Naše dcera si asi myslela, že se cítí jako zakletá černá labuť,“ vzpomíná Věra Racková. A dodává, že by chtěla, aby se ze hry stalo poselství pro obyvatele města Ostravy. „Aby se zamysleli nad tím, co je v životě vlastně důležité,“ naznačuje. Hru výrazně podpořil ostravský magistrát. Věnoval na ni 550 tisíc korun. Dalších 400 tisíc korun získalo divadlo jako sponzorský dar od telefonní společnosti. „Snažíme se pomáhat. Myslím si, že pro lidi, kteří přijdou, bude představení ohromným zážitkem,“ vysvětluje podporu ostravského magistrátu primátorův náměstek Lubomír Pospíšil. Herci ostravského Divadla loutek mluví o úplně nových zkušenostech, které jim práce s handicapovanými přinesla. „Ani jsem si to nedokázal představit. Zpočátku všechno kolem představení znělo jako sci-fi. Půjde o improvizaci na muziku. Vlastně každé představení bude malou premiérou,“ říká Richard Liberda, který v představení vytvořil roli otce.
Podle Romana Važíka ze sdružení Bílá holubice by se Labutí sen o duši nemusel hrát pouze v Ostravě: „Chtěli bychom jej představit v Moskvě, kde bývá pořádán festival handicapovaného divadla. Ale to je hudba budoucnosti.“
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
