Pátek 12. srpna 2022, svátek má Klára
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Lákají nás nové trofeje

Česko

Pověst o pokladu bezhlavého rytíře či kamenné tváři nebo katově předtuše, vesměs dost drastické horory, zkombinovali v Supraphonu s písněmi vážícími se k tématu do zvláštní sestavy: Miroslav Vladyka je vypráví a Čechomor na dané téma hraje a zpívá.

Jak prozrazují František Černý a Karel Holas, CD Pověsti moravských hradů a zámků jsou první částí zamýšlené sady, k níž přibudou pověsti a písně české a slezské a možná i slovenské.

* LN Hledali jste pověsti k písním, nebo písně k pověstem?

FČ: Měli jsme texty pověstí a k nim jsme hledali písničky, které se k oněm příběhům a místům vážou. Většinou jsme je našli, a když ne, tak jsme si je vymysleli. Znova jsme lidovky zaranžovali, do každé jsme sáhli. Je to příjemná práce, jen ten první ostych musíte překonat.

* LN Kde jste hledali?

KH: Jako to děláváme vlastně pořád: buď ty písně najdeme v některé sbírce, ve zpěvníku nebo je někde slyšíme nebo nám někdo napoví...

* LN V jaké fázi vývoje Čechomoru vás tenhle projekt zastihl?

FČ: V docela dobré, pracovní. Hodně hrajeme, jezdíme, teď před Vánocemi především s naší loňskou deskou svátečních písní. A střádáme písničky na řadovou desku, kterou pomalu chystáme. Ta už nebude tematická, to jsme si jen odskočili, pověsti byla mimořádná výzva, jinak se většinou neomezujeme žádným zadáním. Obvykle dáváme přednost úplné svobodě, možnosti experimentovat, širšímu záběru.

* LN Zdá se, že pořád ještě je zdroj, ze kterého čerpáte, čerstvý, jako by nekonečný. Stále jsou vaší hlavní zásobárnou Sušilova nebo Bartošova sbírka lidových písní?

FČ: Sušilova sbírka je pořád nejobsáhlejší. Když do ní zabodnete nůž kdekoli, v kterémkoli místě, najdete tam hit. A když není na jedné stránce, tak je určitě na té protější. Ta sbírka mě překvapuje neustále, kdykoli se do ní podívám, vidím, co jsem minule přehlídl. Samozřejmě, další je Bartošova sbírka a jiné. My si písničky střádáme, schováváme, pokud nám zbudou. Ale necháváme si prostor pro vlastní invenci. Všichni jsme zvyklí dělat své věci, máme jich v šupleti plno, někdy se přibližují k těm autentickým.

* LN Čím to, že lidové písničky jsou i v naší době věrohodné?

FČ: Protože v nich je život sám, vyprávějí o základních věcech, o lásce, o smrti, vycházejí ze staletých zkušeností národa z válek, z denního života, za ta léta se nasbíraly hotové perly. A lidový jazyk má tu výhodu, že je oproštěn od zbytečných slov, která v běžném životě používáme. Tam jsou vlastně jen holá, sdělitelná fakta, žádná klišé. KH: Ty příběhy jsou prožité, a proto pravdivé.

* LN Vycházíte z lidové slovesnosti, z lidové muziky. Nepotkáváte se s názorem, že tohle je hudba pro stále omezenější okruh lidí?

KH: Jde o vztah k tradici, k tomu, co tady bylo, bez vztahu k minulosti nemůžete mít vztah ani k budoucnosti. A jestli někdo říká, že to je pro omezený počet lidí, tak to si nemyslím. Všichni máme tatínky, dědečky, pradědečky, jsme s nimi svázáni, pokračujeme v tom, co byli oni.

* LN Proměnili se za tu dobu, co máte kapelu, nějak vaši posluchači?

KH: Proměňují se, ale ne nějak náhle, nestává se, že by někdo třeba naráz začal poslouchat lidovou hudbu. Důležité je, že když nějakou tu píseň objevíme, takovou, která něco sděluje, a my ji začneme hrát, dostane se mezi lidi a žije svým životem, lidi ji přijmou, začnou si ji zpívat a poslouchat ji a to je nejvíc, co si můžeme přát. Pro nás je tohle největší odměna. Našli jsme si, co nás samotné baví, upravíme si ji pro kapelu, bavíme se tím, ale jestliže pak jde do světa, vidíme ovoce toho, co děláme.

* LN Máte za sebou plno úspěchů, hráli jste se spoustou zajímavých muzikantů, vymysleli různé experimenty. Nebudete se k něčemu z toho vracet?

KH: Vrátit by se dalo ke každému, s kým jsme dělali, určitě jsme všechny možnosti zdaleka nevyčerpali. S odstupem se taky na ledacos pochopitelně díváme úplně jinýma očima, to je normální. Ale jestliže se k něčemu někdy vrátíme, což teď asi není aktuální, potom to bude proto, že to pocítíme jako potřebné. FČ: Já bych nás přirovnal k lovcům. Vášnivý lovec něco uloví a netouží to ulovit znova, lákají ho další trofeje.

* LN Začínali jste hrát na ulici, teď je z vás vývozní kapela. Poznamenal vás nějak ten jednoznačný úspěch?

KH: Člověk je určitě poznamenaný tím, co dělá a co se kolem něj děje, ale myslím, že se chováme normálně, u pumpy vylezeme z auta a snažíme se být normální i na koncertě. FČ: Ono záleží na tom, kdy se k tomu úspěchu dostanete. My k němu přišli ve věku, kdy to mávání s charakterem je už podstatně menší, přece jen už jsme byli dospělí a zralejší, než kdyby nás to zastihlo někdy ve dvaceti.

* LN Vzpomenete si, které byly pro vás a pro Čechomor nejdůležitější, uzlové body?

FČ: Já bych vypíchl chvíli, kdy jsme se poznali. KH: Oba jsme měli rádi blues a řekli jsme si, že spolu uděláme bluesovou kapelu. Nakonec jsem se přiženil do takové moravské bluesové kapely. To byla osmdesátá léta. V osmaosmdesátém roce začala v Praze ta Stará tržiště na nynějším Výstavišti, to byla pro nás důležitá a hlavně pravidelná vystoupení. My spolu tehdy sice hráli, ale ještě ne trvale. Mezníkem byl rok 1996, kdy zemřel houslista a s Frantou spoluzakladatel Čechomoru Jirka Břenek, zvaný Čenda, a tam se všechno změnilo. Já do té doby nezpíval, jen jsem hrál na housle. A když jsme pak nad tím přemýšleli, jak to uděláme dál, přišel Franta a řekl: Budeš zpívat a hotovo. A bylo rozhodnuto. FČ: Já mám takové tři body. První - když jsme se potkali a řekli si, že máme rádi podobné písničky. Druhý - když Čenda zemřel a hlavní tíže zodpovědnosti za kapelu se přenesla na Karla. A třetí bod - to je dnešní den. Pro mě je každý den mezník, člověk se probudí, ví, že všechno může, všechno je znova otevřený, každý den je výzva.

* LN Měli jste tenhle pocit vždycky?

KH: Dřív bylo leccos buď nepřístupné nebo méně dostupné, byla to cesta poznání, mnohdy skoky do neznáma. Ty písničky tady jsou a my si s nimi hrajeme, chce se nám s nimi experimentovat, oblíknout jim nový kabát, a to není cesta bez omylu. Ale i když něco člověk udělá špatně, i to je důležité. Poznat, kudy ne.

* LN Když jste začínali, nešlo ale tak docela hrát všechno, co jste chtěli, kde jste chtěli a pro koho jste chtěli...

KH: Jak Franta, tak já jsme podnikali různé výlety do různých hudebních žánrů, do rocku nebo folku, a obrat k lidové hudbě byl svým způsobem únik. Ne že bychom zažívali nějaké velké zákazy, my byli okresní hudebníci támhle od Svitav, ale i tam za námi jezdila nějaká Lída Kružíková, která to tam měla na starosti. Přijela na tancovačku a řekla „Ty máš ketsky? Tak přezout! Dlouhý vlasy? Ostříhat! Co to máš za písničku? Kuželka? Slepičí piknik? Co se tím myslelo?“ FČ: Člověk v té chvíli byl v jakési vnitřní zlobě, takže v hudbě vlastně bylo osvobození. KH: Přesně, byl to vejlet a únik od reality, zavřeli jsme se ve zkušebnách, hledali, jestli se nám něco povede skrytě dostat do písničky, aniž by to hlava paní Kružíkové poznala, tak jsme z toho měli radost. Na přehrávkách pak bývali učitelé z lidových škol, takoví tatíci, dobráci. „Kluci, hrajete hezky, ale zahrajte nám tu dechovku, my to tady musíme mít odškrtnutý, my si zajdeme na kafe a vy si to zatím zkuste.“ A my na to - „Nikam nechoďte, tři čtyři, jedem.“ Někteří z toho měli legraci a ti vážnější pak říkali - „Vidíte to, já vám říkal, že to umějí.“

* LN V muzice ale je nepochybně velká svoboda.

KČ: Je taky dost nebezpečná. Demokracie v hudbě moc nefunguje. Všichni se třeba vrhnou na úpravy lidových písní a pak slyšíte spoustu paskvilů, bez citu na sebe naroubovaných. Chybí pokora před tou písničkou. Platí, že s písní se musí pracovat jako se ženou, s láskou. Je to křehká záležitost. Ta písnička vám vrátí, jak se k ní chováte. Když necitlivě, nefunguje a všichni to slyší. Když ji máte ráda, dáte jí jen to, co ji nezohaví, třeba ji někam posunete. Možná k tomu dlouhovlasýmu klukovi, který doteď lidové písničky nesnášel.

***

Pověsti čtené i zpívané

Čerstvý projekt Čechomoru je pro tentokrát symbiózou mluveného slova a písniček. Z knihy Nadi Moyzesové Pověsti hradů a zámků, Morava a Slezsko vybraných sedm hrůzostrašných a téměř neznámých příběhů vypráví Miroslav Vladyka. K pověstem Poklad bezhlavého rytíře (ze Strážnice), Jasmína (Starý Světov), Kamenná tvář (Kobylá), Katova předtucha (Moravský Krumlov), Komteska Muzika (Dřevohostice), Modrovous (Dobromilice) a Pasáček Tymling (Janský vrch) našli František Černý a Karel Holas adekvátní písně, znovu je upravili, zaranžovali (některé domysleli či složili) a s celým Čechomorem (Černý, Holas, Pobořil, Pavlík, Vajgl, Voloshchuk) podpořeným hosty z Cimbálové muziky Martina Hrbáče z Velké nad Veličkou nahráli a nazpívali. CD, jež má mít pokračování v české, slezské a slovenské verzi, vydává Supraphon (výběr a režie mluveného slova Naďa Dvorská).

Autor:

Neklidné nohy či noční děs. Poruchy spánku předcházejí nemocem, říká neurolog

Premium Říká se, že dobrý spánek je sladší než med. Což naznačuje jeho hlavní funkci: nechat tělo odpočinout. A působí i coby...

Oktagon bez Rusů, zájem o ostrovy i kdo s kým o titul. Co chystá Novotný

Premium Letní turnaj na pražské Štvanici zaujal i uznávané zámořské experty, kteří se jinak výhradně věnují nejlepší soutěži...

Dnes se bavím líp i bez drog a alkoholu, říká terapeut a bývalý narkoman

Premium Jeho příběh je drsný, ale má happy end. Čtrnáctileté balancování na hraně s pervitinem, závislost, lži, prostitutky,...