Daniel Landa je nyní mystik a dobře mu tak. Ať na něj klidně chodí desetitisíce, ale proč se má se svým pseudofilozofickým blábolem producírovat ve státem dotovaném veřejnoprávním divadle, ba dokonce s ním koprodukovat? Takové divadlo má snad usilovat o uměleckou výpověď s přesahem, a ne chrlit komerční pitominy. To je otázka, která má být na pořadu dne. Včetně toho, co to vůbec dnes ND Brno produkuje za dramaturgii, která začíná Landou a končí Karafiátovými Broučky, mezi tím pak obvyklá klasika. Z toho má být jasné, o jakou tvář činohra usiluje? Tyto problémy jsou podstatné, to ostatní, co po negativních kritikách předvedli tvůrci a herci, je folklor, i když trapný.
Ředitel Dvořák se zaštiťuje rovnou Pánem Bohem a tvrdí, že i když Landa není Camus, diváci ho berou, a to je hlavní. Bodejť by byl Camus, už po premiéře jsme se od pana ředitele dozvěděli, že je vlastně Brecht. To, co vypadlo z herců Petra Halberstadta a Kláry Apolenářové, se u nás také nevidí. Ani jeden z nich prý ještě nezažil tak obrovské nasazení a nadšení pro společnou věc. Z toho exaltovaného slovníku až zatrne, to už snad s divadlem nemá nic společného. Argumenty to jsou legrační, protože i když někdo dře a dlouho, není to zárukou kvality, klidně se může stát, že výsledek stojí za starou bačkoru. Nabubřelý tón dopisu a trucovité gesto, kterým oba odmítají hrát v inscenacích Divadla U stolu, kde navíc jen alternovali, působí dojmem, že Landa v Brně zafungoval jako urychlovač, ovšem na cestě do blázince.
