Tři divadla vypravila společně na českou i slovenskou divadelní scénu hořkou komedii současného francouzského dramatika Samuela Benchetrita. Divadlo Bolka Polívky inscenaci uvádí v Brně, Štúdio L+S v Bratislavě a pražské Divadlo Kalich ji Pražanům představilo v úterý.
Hra psaná pro Trintignanta Samuel Benchetrit hru napsal v roce 2005 pro svého tchána, francouzskou hereckou hvězdu Jeana-Louise Trintignanta, který se role ujal nejprve s opatrností, posléze ji s nadšením hrál po dva roky. Jeho partnera ztělesnil Trintignantův přítel herec Roger Dumas, který získal v roce 2006 za svůj výkon divadelní cenu Moliere. V česko-slovenské inscenaci obsadil režisér Juraj Nvota do „Trintignantovy“ role Milana Lasicu, jeho společníka hraje Boleslav Polívka, ve slovenském nastudování je doplňují Petra Polnicová s Petrem Šimúnem.
Útěk do neznáma Poté co se dva obstarožní pacienti dozvědí svou neradostnou perspektivu – jednomu zbývá týden a druhý má před sebou ještě týdny dva – na nic nečekají, odhodí kolečková křesla, vypojí kapačky a vydají se na svůj poslední výlet, přesněji útěk do neznáma.
Mají už leccos za sebou, rozhodně nežili vzorné nebo nudné životy, mají se proč v těch posledních dnech, které jim zbývají, ohlížet a bilancovat. Naštěstí jim nechybí schopnost sebeironie a z pozice svého věku a stavu znějí jejich sarkastické komentáře leckdy cynicky, vždycky ale vtipně. Hořká komedie Mínus 2 je silná lidským rozměrem, nostalgickým humorem i osvěžujícím sarkasmem.
Třebaže dialogy uprchlíků, kteří se snaží nastavit čas, jsou alfou a omegou hry (mimochodem velmi dobrý překlad Eleny Flaškové perfektně zní v češtině i slovenštině), vedle hlavních figur tu důležitou roli hrají i dvě postavy další. V obměnách dívka (přirozeně půvabná a proměnlivá Jitka Čvančarová) a mladý muž (ani Martin Hofmann nehraje svého ztroskotance jen do počtu) dávají odcházejícím chlapíkům možnost napravit cosi z minulosti, opodstatnit jejich existenci na tomto světě a skrze cizí osudy se smířit s osudem vlastním.
Je zřejmé, že hra tohoto typu stojí na vhodném výběru obou hlavních figur. Polívka vedle Lasici jako by dozrál, perlí verbálně i pohybově (neodolatelně „špacíruje“ a ještě lépe, jen ve stylizovaném náznaku stařecky tančí). Milan Lasica je dojemný i k popukání, úsporný ve výrazu i v gestu, civilní, přesvědčivý. Pozorovat ty dva a poslouchat jejich chytré špílce je radost.
