Nová edice ukazuje, jak bylo Špátovo dílo jednotné v rozmanitosti, výrazově soudržné, myšlenkově spořádané. Jsou tu cestopisné filmy (např. Země sv. Patrika, 1967), portréty umělců (Hallo Satchmo, Jdi za štěstím o turné Karla Gotta z roku 1979), sociální dokumenty (např. Mezi světlem a tmou), stejně jako obrazové eseje beze slov: např. Matějská pouť, 1974, Variace na téma Gustava Mahlera, 1980, 777 vteřin v Československu, 1992).
Špáta nebyl žádný experimentátor, sofistikovaný novátor nebo zneklidňující provokatér. Postavy v jeho filmech jsou snímány se sympatiemi, vlastně se snad nesetkáme s jedinou figurou, kterou by bylo možné označit za „zápornou“. I těm nejubožejším je přiznán plný nárok na soucit a porozumění.
První DVD obsahuje filmy ze 60. let, které by mohly být vnímány jako dokumentaristický pandán „nové vlny“, kam může být řazen především jeho sociální dokument Největší přání (1964). Mladým lidem pokládá prostou otázku (jaké je jejich největší přání) v předvečer přelomových okamžiků československého socialismu: ten dospěl do stadia, kdy není jisté, zda si má cenu něco přát, vše jde spořádaně dál, zároveň je už většině mladých jasné, že frází se odpovědět nedá, ve vzduchu je neklid. Špáta se k této otázce vrátil za 20 let, v roce 1989 pokládal stejnou otázku, nevinnost 60. let vystřídala semletost, často vyprázdněnost, v lepším případě naštvanost. V přísném slova smyslu, to jsou jediné Špátovy dokumenty politického charakteru.
Špáta se vyjadřoval v základních pojmech a konstantách, zajímal se o nejprostší lidské situace, na kterých však lidský život nakonec stojí: především láska a smrt. Z 60. let pochází jeho asi vrcholný dokumentární esej Respice finem (1967) o „samotě, opuštěnosti a pokoře starých žen“. Tyhle ženy jsou možná posledními obyvatelkami „českého baroka“, ze kterého si uchovaly krásnou, výraznou a přesnou řeč, včetně jaksi kostelní intonace, a barokní vědomí, že život je sice konečný, a navíc samá marnost a vanitas vanitatum, ale smrtí se ještě nic nekončí a tím to vše dostává v tom slzavém údolí smysl. To ty hluboce věřící ženy věděly, věděl to po svém agnostik Špáta.
