Nos přilepený k obrazu (v zrcadle) Jeden z posledních textů - Fragmenty milostného diskurzu (1977) - je výjimečný tím, že zkoumá a zároveň evokuje tajemný jazyk lásky. Poukazuje-li Barthes na jazykovou povahu (verbální bytí) milostného citu, dokonale tím potvrzuje předpoklad svých předcházejících textů o tom, že jazyk není nástroj a že teprve v řeči si člověk vytváří prostor, v němž může něco zažít. U slov jako „miluji tě“ je totiž vcelku jasné, že nesdělují nějaký dřívější prožitek, ale vytvářejí svět, v němž se žije a prožívá, umírá či vstává z mrtvých.
Znakovou, imaginární povahu lásky spojuje Barthes především s psaním, které je stejně jako ona „drsné, tupé; je to jakýsi,parní válec‘; postupuje lhostejně, nevybíravě; spíš by otce, matku, milence/milenku zabilo, než by se odchýlilo od své fatality... v psaní není žádná laskavost, spíš teror: psaní dusí druhého, který je nevnímá jako dar, nýbrž čte v něm potvrzení mistrovství, moci, rozkoše a samoty. Odtud pramení krutý paradox dedikace: hodlám ti za každou cenu dát to, co tě zadusí“. Navzdory silné spojitosti s psaním se i zde otevírá propast: „Nemohu se psát... Co psaní vyžaduje a s čím se žádný milující nemůže smířit, aniž by mu to trhalo srdce, je nutnost obětovat trochu ze svého imaginárna a zajistit si tak prostřednictvím jazyka alespoň předpoklad jistého zlomku reality.“
Milostný život, to je především imaginace, ovšem ta se neobejde bez jazyka. Láska je zkušenost s tím, že logika v životě neplatí: Milující říká zároveň „nemohu se psát“ a „musím se psát“, stejně jako naráz zakouší sladkost a hořkost, štěstí i neštěstí.
Obrátit směr svého pádu Barthes na sklonku života předkládá zvláštní text, který píše z prostého, nicméně nezvyklého důvodu: aby se zastal milostné řeči, jíž se nikdo nezastává. Píše tak, aby slyšel neskutečné a zachytil nezachytitelné. Jak tento zdánlivě nemožný úkol splní?
Nepopisuje milostné řeči, nýbrž je sám vede. Slyšíme řeč milujícího, pronikáme „do morku kostí“ amantovi. Text z velké části napsal v první osobě, jako intimní deníček: „Pod dojmem předchozí noci se budím ochablý šťastnou myšlenkou... je to vzpomínka na to, co staří Řekové nazývali charis,,lesk očí, svítící krása těla, vyzařování vytoužené bytosti...‘“
Fragmenty milostného diskurzu se však rovněž obracejí k veřejnosti, dokonce i odborné: intimní deník se prolíná s vědeckou prací. Kromě zpovědi milovníka máme před sebou brilantní analýzy jiných - většinou literárních - milostných textů.
Jako amatér Barthes provádí jakousi citovou fenomenologii, ve svých jedinečných dobrodružstvích lásky zachycuje jevy obecně platné, jako vědec popisuje figury jazyka, s nimiž se úzkostlivě ztotožňuje: „Já časuji dvě lingvistiky a zesiluji jednu pomocí druhé: umisťuji se, jakkoli bolestivě, přímo do substance zprávy (tedy do obsahu toho klepu), zatímco podezíravě a s hořkostí rozebírám sílu, která ji zakládala: ztrácím na obou frontách, schytávám rány ze všech stran. Takový je ohlas: horlivá praktika dokonalého naslouchání: na rozdíl od analytika (a záměrně), dalek toho, abych,plul po povrchu‘, když druhý hovoří, naslouchám kompletně, ve stavu plného vědomí: nemohu se ubránit slyšet všechno a je to čirost toho naslouchání, jež je pro mne bolestivá: kdo by mohl bez utrpení unést význam, který je komplexní a očištěný od jakéhokoliv,šumu‘?“ Milostný život na dluh Barthes se s potěšením a rozkoší oddává jazyku lásky, jenž ho obklopuje, ale především vyplňuje. Nese si tak v sobě napětí patřící ke každé práci s jazykem. Jako autor nachází život v hrdinech, o nichž píše. Dokud píše, je i čtenářem, který nalézá život v četbě o těchto hrdinech. A je také hrdinou, který přichází k rozkoši sladkobolného života, totiž k přítomnosti, díky oběma předchozím (autorovi a čtenáři) i díky dalším hrdinům. To vše je život na dluh („každý milostný příběh je tribut“). Jeden druhého prosí o pozornost a zoufale hypnotizuje, aby neustával v činnosti, která je mu živou vodou. Tyto prosby přitom vedou k dalším komplikacím děje, bez nichž by nastal konec: příběhu, lásce, životu.
Spisovatel dopíše, čtenář dočte, hrdinové se buď pobijí, nebo vezmou, nastane klid konzumace: v posteli, kuchyni nebo hrobě. Psaní, čtení i milování konzumaci odporují, nejsou než oddalováním konzumace. A tak ačkoliv Barthesovo dílo vypadá jako zcela neetické a ačkoliv ho lze číst jako posedlého konzumenta lásky - rozkoše, teze consummatio contra narratio, sexualita kontra erotika, se zde přímo nabízí.
Ostatně svědčí pro ni i přiznání milujícího, že „je to milovaná bytost, kdo je v tomto triadickém vztahu (milující-milovanýrival) téměř jistě přebytečný“. Milující chce především milovat a nikdo nevzbudí touhu spolehlivěji než právě rival: „Po milované bytosti se touží proto, že někdo jiný či jiní ukázali, že je hodna touhy... žádná láska není originální.“
Jinými slovy jde o to, udržet si obrazotvornost. Milující není podřízen milovanému, ale imaginaci. Milovník, jemuž se ztrácí obraz jeho touhy, s lítostí vzpomíná na utrpení ve stavu zamilovanosti, na bolest spojenou s obrazotvorností: „V takových chvílích jsem toužil, snil, bojoval; můj prospěch ležel přede mnou, pouze odložený, zahrazený překážkami. Nyní žádná odezva; vše je klidné, a to je horší. Jakkoli je milostný zármutek ospravedlněn ekonomií - obraz umírá, abych já žil -, má vždy něco navíc: výraz, jenž se neustále vrací:,Jaká škoda‘.“ Amantova ironie Barthesova kniha může provokovat už tím, že dnes je ve světě dospělých Evropanů běžné pohlížet na lásku jako na vztah. Odtud pak plynou všechny trapnosti odvolávající se na lásku, které s ní ve skutečnosti nemají co dělat. Ze zkušenosti však víme, že láska (erotická) neznamená nic jiného nežli milovat. Láska je, jak se v esejích opakuje, exprese, monolog, tiráda.
Barthes se hlásí k prastaré pravdě, že k lásce stačí milovník. Vášnivá nehybnost a sladkobolnost, které popisuje, mají mnohem blíž k realitě než postmoderní ideje jako neemotivní „souběžná láska“ či „plastický sex“. Namísto nich se Barthes hlásí k jednomu athénskému Symposiu, na němž kdysi dávno věhlasní mužové včetně Sokrata předložili doktríny lásky a jež s ironickým nádechem, podobným tónu Barthesových Fragmentů, celé sepsal Platon.
K ironii obou spisů patří, že k lásce přistupují systematicky. Barthes však soustavně nehledá podstatu lásky či milostného diskurzu. Chce do něj pouze vstoupit a rozvíjet ho dál a dál, jako by přesýpal písek, z něhož lze kdykoliv příště zformovat další tvar. Netouží po poznání, nýbrž po hořkosladkém potěšení: „...já vzpomínám pateticky, puntičkářsky, a nikoli filozoficky, diskurzivně: vzpomínám proto, abych byl šťastný/nešťastný -nikoli proto, abych pochopil.“
KNIHA TÝDNE
Fragmenty milostného diskurzu
Roland Barthes Přeložil Čestmír Pelikán. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 290 stran.
O autorovi| TOMÁŠ HEJDUK, Autor vyučuje na Katedře religionistiky a filosofie Univerzity Pardubice
