Svůj prozaický debut s názvem Hra pro čtyři ruce vydal Jan Němec (1981), redaktor literárního měsíčníku Host a pravidelný přispěvatel Respektu. Že se autor zabývá literaturou i z druhé strany, je přitom patrné už z prvních povídek tohoto souboru. Přinejmenším od literárních pokusů F. X. Šaldy ovšem víme, že sebelepší kritik nemusí být také dobrým spisovatelem. Může být v zajetí vlastních kritických nároků na literaturu a text v jeho rukách tuhne a ztrácí na životnosti. Anebo se neumí vymotat z houštin literárních lesů a čtenář má pak každou chvíli pocit, že tohle už přeci někde četl.
Úplně se toho nevyvaroval ani Jan Němec – v některých povídkách (Pusa nosem, Ruský člověk, Do Paříže) čicháme mnohá klišé milostných příběhů, ať už je to v popisech (žena-flétna), kombinatorice postav (režisér-herečka) nebo v rovině sémiotické (ztotožnění herečky s rolí, kterou hraje). Němec si toto nebezpečí zřejmě uvědomuje a snaží se povídky pojmout jako nové variace na klasická témata. Někdy se aktualizační vstupy daří, jindy jsou spíš ke škodě věci.
Soubor však obsahuje i povídky, kde se již Němec spisovatel emancipoval, texty získávají na hloubce a rezonují více s životem a individuálním prožitkem než s literárními odkazy. Mezi nejzdařilejší patří povídka Redhed busty Ariel o muži, který se zamiluje do pornoherečky a během vášnivé noci jí vykousne mateřské znaménko, aby už ji nikdo neviděl takovou jako on. Plné subtilního humoru je pak náhodné setkání stárnoucího profesora Rybárika s puberťačkou Kristýnou v povídce Semtex.
Hra pro čtyři ruce se čte velmi hladce, často dokonce s radostí – Němcův styl netrpí žádnými začátečnickými neduhy. Co je však na celém souboru výjimečné, je jeho vnitřní soudržnost. Podstatu této soudržnosti naznačuje již podtitul knihy – Málem milostné povídky. Námětem všech textů je vztah, který se buď z různých důvodů nerozvinul, nebo se naplnil skrze nějaký zástupný objekt. Druhá situace je pochopitelně dráždivější, a to nejen co do množství významových a symbolických asociací, které otevírá. Všechny povídky jsou vyprávěny z perspektivy muže, který si v hlavě vytvoří bohyni a její obraz pak navěsí na reálnou ženu. Této záměny si je zpravidla vědom, ale objektu jeho zájmu to neubírá na přitažlivosti – v podstatě je to jediná možnost, jak se svému idolu přiblížit. Groteskní lásky Režisér Sergej tak svádí každou další herečku v roli Nastasji Filipovny z Dostojevského Idiota; Richard stráví noc s dokonalou sexbombou jménem Ariel, i když ví, že je to jen pěknější holka, která se živí pornem. Trochu hůř s rozlišováním reality je na tom Dalibor zpívající milostné písně mystické Xoanon, která je pro ostatní jen figurínou ve výloze s dámským prádlem. Toto napětí mezi ideálem a skutečností je však do větší či menší míry přítomné ve všech mileneckých vztazích – povídky Jana Němce tak lze číst i jako groteskní podobenství našich lásek. Plného významu nabývají jednotlivé texty až v kontextu celku knihy. Zpětný pohled je proto mnohem shovívavější než průběžné hodnocení. Je potěšením tuhle knížku číst.
***
Námětem všech textů je vztah, který se buď vůbec nerozvinul, nebo se naplnil přes někoho jiného
Jan Němec: Hra pro čtyři ruce Druhé město, 2009, 224 stran
