Pro dnešní večer máte přezdívku Konvalinka. Touto větou mě uvítal pořadatel a nasměroval mě do kavárny, kde již většina slečen seděla u stolečků. Co stolek, to jedna žena. Zbývaly jen dva neobsazené - jeden hned u vstupních schodů a druhý až vzadu. Přišla jsem pozdě, tak jsem neměla moc na výběr. Navíc mě teď ostře sledovaly oči „konkurence“, stejně tak jako pánů posedávajících u baru a trochu nervózně očekávajících začátek akce. Sebevědomě jsem se usadila ke schodům.
Škatulata, hejbejte se Sotva jsem se stihla trochu rozhlédnout, už pořadatel vysvětloval průběh večera a pravidla. Každý pár má na konverzaci tři minuty, poté se muž přemístí o stolek dál ve směru hodinových ručiček. Trochu to připomíná hru škatulata hejbejte se. V připravených deskách si na papír můžeme psát poznámky, nejdůležitější je ale do tabulky zaškrtnout, zda dotyčného muže (respektive ženu) máme zájem znovu vidět, či nikoliv. Mluvit se smí o čemkoli, není však dovoleno vyměňovat si osobní kontaktní údaje. Ty budou poskytnuty až v případě shody - to znamená, že se muž a žena zaškrtnou navzájem. Zatroubením na trubku odstartovala časomíra a ke mně se usadil sympatický mladý muž v brýlích. Na první pohled se mi zalíbil. Konverzace se rozeběhla hladce a já věděla, že hned tento první muž bude mít to „štěstí“, že jej zaškrtnu. U dalších už to tak jednoznačné nebylo. Někdo byl sympatický na první pohled, ale jeho koníčky byly s mými tak nekompatibilní, že bylo jasné, že bychom těžko hledali něco společného. Smůlu měli také ti, kteří hned na úvod zmínili svůj nešťastný rozvod. Hořkost a zklamání z nich přímo tryskaly, takže chytnout se snad mohla jen samaritánka s potřebou zachraňovat zraněné duše.
V tom, co mě zajímá a co mi o druhém nejvíce řekne, jsem měla od začátku jasno: povolání a jak tráví volný čas. Otázky typu „Proč tu jsi?“ mi připadaly bezpředmětné. Všichni jsme tu přece za stejným účelem: hledáme partnera.
Tváří v tvář a hlavně rychle Na myšlenku zkusit Rychlé rande (ve světě známé jako Speed Dating) mě přivedly dvě věci. Zaprvé rozchod, z nějž jsem se hodlala co nejrychleji vzpamatovat, a zadruhé článek v jednom lifestylovém časopise. Podotýkám, že jsem nikdy žádnou seznamku nevyužila, protože jsem se spoléhala na vlastní společenský život, který mi vždy poskytoval spoustu příležitostí k seznámení. Najednou jsem ale měla pocit, že chci náhodě trochu pomoci.
Seznamky v novinách mi připadají přežité a ty internetové zase podezřelé. Za počítač se schová ledacos, lidé se mohou nejen dělat lepšími, než jsou, ale dokonce měnit svou identitu. Takový případ také znám. Kolegyně mé kamarádky se právě rozvádí s mužem, kterého potkala přes internet a o němž až po nějaké době zjistila, že si svůj život, tak jak jí ho prezentoval, téměř od základů vymyslel.
Osobní kontakt, který nabízí Rychlé rande, mi připadá mnohem přirozenější. Navíc se všude píše, že první dojem, který na člověka uděláte, je rozhodující. Tři minuty na jednoho člověka se mi proto zdály naprosto adekvátní. Nakonec to bylo přesně tak, jak upozorňoval pořadatel - s někým se strašně táhly a s jiným uplynuly rychlostí blesku.
Po hodině a půl, kdy se u mého stolku vystřídalo devatenáct mužů, bylo po všem. Zaškrtla jsem celkem tři a s napětím čekala do druhého dne, kdy měly přijít výsledky. Pokud bych s některým z mužů, které jsem zaškrtla, měla shodu, dostali bychom na sebe e-mailové adresy a ostatní už by bylo na nás. Jenže já bohužel žádnou shodu neměla.
Rychlé rande v České republice před čtyřmi lety rozjel herec Jaroslav Šmíd. Inspirací mu byla kamarádka, která žila v Anglii a speed datingu se tam zúčastnila. „Připadalo mi to jako jedinečná příležitost někoho potkat, velmi čistý způsob seznamování, bez křeče. I já jsem dříve zkusil seznamování přes inzerát, ale člověk se tak často dostával do nepříjemných situací. A taky mi to připadalo jako dobrý podnikatelský záměr,“ přiznává. Celou noc prý nespal a hned druhý den svým nadšením pro věc přesvědčil kamarády, aby se do podniku pustili s ním.
Zpočátku organizovali tak dvě setkání měsíčně a pouze v Praze. Než Jaroslav systém vypiloval, prošel si řadou neúspěšných pokusů. „Zaregistrovalo se třeba třicet lidí, ale nakonec zaplatilo jen pět, takže se akce nemohla konat a musel jsem vracet peníze. Musím totiž garantovat, že bude stejný počet mužů jako žen,“ vysvětluje úskalí byznysu Jaroslav. Letos svůj podnik (kamarády mezitím již vyplatil) zfúzoval se Seznamkou.cz a Rande.cz a od léta na seznamu akcí přibyly nejen další věkové skupiny, ale také další města České republiky: Brno, Ostrava, Hradec Králové a Plzeň. Počet setkání stoupl na osm za měsíc.
Já se zúčastnila setkání věkové skupiny žen do osmatřiceti let a mužů do pětačtyřiceti let. Podle Jaroslava je právě toto skupina kritická - vyznačuje se totiž naprostým nedostatkem mužů. Čím to, ptám se? „Muži okolo čtyřicítky už za sebou něco mají a většinou nehledají zralou ženu pro život, protože nechtějí zakládat další rodinu. Chtějí zažít poslední mízu, chtějí si užít. Často se mezi nimi najdou i velmi nároční muži, kteří během večera neoznačí třeba ani jedinou ženu a stále se vracejí.“ Největší šanci mají třicátníci Naopak velmi vyrovnaná je prý kategorie pětadvacet až pětatřicet let - především proto, že na období okolo třicítky se v dnešní době posunula hranice zakládání rodiny. „Ženám tikají biologické hodiny a mužům vlastně také,“ myslí si Jaroslav. Setkání se obvykle účastní okolo patnácti lidí, přičemž maximální kapacita je dvacet. Ženy označí v průměru okolo třetiny mužů, muži až dvě třetiny žen. Ke shodám dochází ze sedmdesáti procent. „Většinou alespoň k jedné shodě u každého dojde,“ říká Jaroslav a já se v duchu sama sebe ptám, v čem jsem udělala chybu. Usmívala jsem se, přátelsky odpovídala na otázky a iniciativně se ptala... Že by mužům připadal můj dotaz na povolání příliš materialistický? Nebo je - jako téměř vždy - odradilo moje sebevědomé vystupování?
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Muži vybírají více pudově. Tři minuty je honička, taktizovat moc nelze. Lidé se ani nestíhají přetvařovat,“ svěřuje se s vypozorovanými zkušenostmi Jaroslav. „V podstatě jde o chemickou výměnu informací. Člověk nehledá toho pravého, ale jen jedince, které chce případně poznávat dál. Někdo používá nápovědu z připravených otázek, někoho zase zajímají znamení zvěrokruhu či jiné indicie. Obecně ale podle mě zabírá pohled očí, úsměv, dobrá nálada a odvaha oslovit.“
Za pravdu dává Šmídovi i psycholog a rodinný poradce Petr Šmolka: „Už prvních pár vteřin rozhoduje o tom, jaký máme z druhého dojem - zda nám je, či není sympatický. Těch pár vět, které si stačí lidé během tří minut sdělit, hraje ve srovnání s prvním dojmem jen minimální roli. Už proto, že si navzájem můžeme nabulíkovat cokoli. Nevěřme tomu, že bychom se něco dozvěděli sérií rafinovaně kladených dotazů. Stejně dostaneme takzvaně sociálně desirabilní, tedy společensky žádoucí odpovědi.“ Dvě svatby a tři děti Jaroslav zatím ví o dvou svatbách a třech dětech, jimž svým podnikem pomohl na svět. Jinak ale zpětnou vazbu moc nemá. „Když se to lidem povede a jsou spokojení, zapomenou na vás. Ale jedna návštěvnice, která se po roce rozešla s mužem, kterého zde potkala, se mě ptala, jestli beru reklamace.“ Spokojenost se odvíjí od očekávání, s nimiž člověk na rychlé rande jde. Moje kamarádka, třicetiletá Petra, se také jednoho zúčastnila a ve finále neměla moc dobrý pocit. „Připadala jsem si blbě, když jsem tam tak seděla u stolu a kluci si nás prohlíželi z vyvýšeného baru. Byli tam nějací dva kamarádi a ti měli neustále nějaké komentáře. Evidentně si z toho dělali legraci,“ vzpomíná Petra a dodává, že by neškodilo zvolit trochu diskrétnější prostředí. Také počet lidí byl podle ní až moc vysoký: „Ta hodina a půl byla dost náročná. Už jsem nevěděla, co mám pořád říkat, a modlila jsem se, aby už byl konec.“
Uznává ale, že její dojmy jsou asi ovlivněné i jejím vlastním vnitřním rozpoložením. Všechny muže asi podvědomě srovnává se svým bývalým partnerem. Nezaškrtla tedy nikoho a byla ráda, když zazněla poslední trubka. Do budoucna však nevylučuje, že by si podobnou akci zopakovala: „Mile mě překvapilo, že kluci do takového druhu seznamování jdou, že se nestydí. Myslím, že je to dobrá příležitost, a až budu mít v hlavě jasno a budu se chtít s opravdu někým seznámit, tak to možná znovu zkusím.“
Podle doktora Šmolky je podobný typ seznamování vhodný pro lidi otevřené a hravé, kteří se nebojí rizika. Naopak zcela nevhodné je pro ty, kteří si myslí, že je to jejich poslední příležitost a že na potenciálního partnera dostanou hned záruční list. „Něčím se rychlé rande podobá i seznamování v běžném prostředí. I tam se většinou na základě prvního dojmu rozhodneme, zda druhého vůbec oslovíme a zda budeme mít zájem se ještě setkat. Vše ostatní prověří až čas a sdílené zkušenosti. Ostatně jeden můj klient, který se svou ženou před sňatkem chodil osm let, se dnes domnívá, že i to bylo málo. Její pravou tvář prý poznal až po svatbě. Čímž opravdu neměl na mysli, že by na ni před svatbou civěl jen zleva.“
***
Zajímalo by mě, proč jsem neměla s žádným mužem shodu. Že by je odradilo moje sebevědomé vystupování?
