Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Lásku zapálil první oheň

Česko

Pradávné námluvy začaly u „kuchyňského krbu“, uvádí americký antropolog v knize českého publicisty

Horká tropická noc, dokonale rovná pláň africké savany. Nad obzorem vychází obrovský měsíc. Pod světlejším nebem se ostře rýsuje tmavý pruh, nejspíš les. Zvláštní je, že tím směrem pulzuje červené světélko.

Musí to být oheň. V té cizí krajině je to záchytný bod, cosi důvěrně známého. Svědectví o přítomnosti lidí.

Načervenalá zem jako důkaz

Fantazie nás zavedla do doby přibližně před 1,6 milionu let. V těchto nesmírně dávných časech bychom ale žádný oheň udržovaný lidmi spatřit neměli. V krajině plné šelem by se sice hodil, je tu ale problém: přesvědčivé důkazy, že naši předkové začali oheň užívat, důkazy, o kterých už nikdo nepochybuje, jsou staré jen pár set tisíc let.

Nacházíme je v evropských jeskyních, kde jsou stopy ohnišť dobře chráněny. Archeologové tu odkryli například kruhové struktury z kamenů a v nich spálené kosti.

Z jižní Francie pak známe asi deset míst, která představují památku na již poněkud dokonaleji vybavené kuchyně předků. Obyvatelé zdejších slují kopali asi před 300 tisíci lety díry v zemi, jakési primitivní pece, do nichž vkládali potravu. Otvor uzavírali a jídlo vařili několik desítek minut.

Jak ale postupujeme časem dále do minulosti, důkazy slábnou. Z Izraele pocházejí nezřetelné stopy ohnišť starých 800 tisíc let. Ještě starší náznaky nabízejí Chesowanja v severní Keni, Olduvai v severní Tanzanii, Swartkrans v jižní Africe a několik dalších míst. Mnozí vědci ale tvrdí, že se tu setkáváme s památkou na přirozené požáry. Ve světle těchto pochybností se světélko na africké savaně jeví jen jako přelud.

V sedmdesátých letech ale Glynn Isaac a jeho spolupracovníci objevili na východním břehu jezera Turkana, v okolí Koobi Fora, několik míst s načervenalou, spečenou půdou a kamennými nástroji. Další pak nalezl Harry Merrick z MIT. Zdálo se, že jsou to pozůstatky ohnišť. Jejich stáří se přitom pohybovalo kolem 1,6 milionu let.

Plameny pod kontrolou vědců

Nálezy z Koobi Fora inspirovaly trojici amerických experimentálních archeologů Randyho Belloma, Michaela Keana a Ralpha Rowletta k tomu, aby se pokusili vnést do věci jasno poněkud netradičními způsoby. Nepracovali v jediném týmu, přesto došli k týmž závěrům.

Randy Bellomo, aby odlišil uměle udržovaný oheň od obyčejného požáru, pálil se svým týmem pařezy, zapaloval trávu a zakládal ohniště přímo na africké savaně. Zjistil, že teplota pod ohništěm, na které někdo přikládá, je mnohem vyšší, než když se savanou přežene požár. Ani hořící strom či pařez nevyvolá takový žár jako provzdušněné ohniště udržované člověkem.

Pod umělým ohništěm díky tomu vznikne mísa spečené, vysoce oxidované půdy. Právě takové, jakou pozorujeme v načervenalých skvrnách od jezera Turkana. Navíc se tato půda stane vysoce zmagnetizovanou. Bellomo změřil hodnoty magnetizace pod svými ohništi a ve skvrnách z Koobi Fora. Ukázalo se, že jsou stejné.

Americký archeolog zároveň zkoumal i to, jaký směr mělo zemské magnetické pole v době, kdy oheň v „mísách“ spečené půdy vyhasínal. Severní a jižní magnetický pól se různě stěhují a občas si dokonce vymění místo. Kdybychom proto během různých geologických období brali do ruky kompas, jeho střelka by nemířila stále stejným směrem.

Podobně jako střelka kompasu se chová i popel - když ohniště chladne, obtiskne se v něm směr magnetického pole Země. Kam by tedy mířila střelka kompasu v době, kdy oheň v Koobi Fora dohasínal? K dnešnímu severnímu magnetickému pólu by to nebylo.

Mířila by směrem, kde se magnetický pól nacházel v době před 1,6 milionu let. Výzkumy dalších dvou vědců ze zmíněné trojice Bellomovy závěry jen potvrzují.

Zdá se dokonce, že člověk dělný nevyužíval jen oheň zapálený bleskem, ale že si ho dokázal i rozdělat. Pálil totiž hlavně palmové dřevo, které se vznítí již při nízké teplotě. A ve spečených skvrnách se našly úlomky rohovce. Křísneme-li dvěma kousky rohovce o sebe, odletují krásné jiskry, je to ideální křesadlo.

Oheň před více než jedním a půl milionem let? Kdyby byla tato představa všeobecně přijata, pohled na vývoj člověka by se musel dramaticky proměnit. V každém případě si můžeme začít představovat, co všechno kontrola ohně mohla znamenat pro lidskou anatomii a co se kolem dávných ohnišť odehrávalo.

Krátké střevo, dlouhý rozum

„Pro primáty obecně platí, že existuje nepřímá úměrnost mezi relativní velikostí střev a mozku. Jsou-li střeva dlouhá, zůstává mozek malý a obráceně. Lidé mají krátká střeva a velký mozek. Důvod pravděpodobně souvisí se dvěma faktory: s tím, že jíme značné množství masa, a s tím, že si stravu upravujeme vařením,“ říká Richard Wrangham, profesor biologické antropologie na Harvardově univerzitě.

Díky vaření můžeme jíst věci, které poskytují hodně energie. Nepotřebujeme tedy velké množství jídla a střeva potravu snadno zpracují. Proto mohou zůstat krátká. Nevyžadují hodně energie, zato hodně energie poskytují. „To je přesně ten impulz, který umožní mozku růst, pokud se pohybujeme po stejné trajektorii jako ostatní primáti -trajektorii, jejíž součástí je značná délka života, schopnost řešit problémy, pamatovat si sociální vztahy a podobně,“ říká profesor Wrangham a dodává: „Jinak řečeno -jsme součástí skupiny živočichů, u nichž je inteligence cenným statkem, ovšem ne každý druh z této skupiny si může velký mozek dovolit. Myslím, že před 1,9 milionu let, kdy k jistému zvětšení mozku došlo, se podstatně zvýšila kvalita naší stravy. Energie, která se tím uspořila, se promítla právě do růstu mozku.“ Wrangham souhlasí s tím, že mozek se možná začal zvolna zvětšovat proto, že první lidé konzumovali mnohem více masa, vydatného zdroje bílkovin a tuků. Ale podle něho záleželo také na tom, jak s potravou nakládali předtím, než ji vložili do úst.

Žena chránila jídlo i tělem

Bouře, kterou tato teorie vzbudila, nevznikla ale jen kvůli samotnému aktu opékání potravy. Strhla se hlavně kvůli tomu, co se mělo dít kolem ohniště. Wrangham totiž ze zákulisí „kuchyňského krbu“ odvozuje celý složitý scénář hry, která se začala odvíjet mezi oběma pohlavími.

Vychází z toho, že vaření je vlastní všem lidským společnostem na celém světě, přičemž všude vaří hlavně ženy. Kuchařkou tedy mohla být i žena člověka dělného. Vařit ale není jen tak. Jídlo, které má být upečeno (podzemní hlízy, semena a podobně), se musí shromáždit na jednom místě poblíž ohniště.

V tu chvíli se stává pokušením pro ty, co sami nic nemají. Hlavně pro líné muže. Proč bych měl pracně dobývat „chléb svůj vezdejší“, když mohu ukrást a sníst, co těžce shromáždily ženy? Tak mohli tehdejší muži uvažovat.

Žena-kuchařka ovšem potravu před mlsnými zloději sama neubrání. Nezbývá jí proto, než si najít silného ochránce. Aby ho přiměla ke spolupráci, začne s ním budovat výjimečný vztah. Takové chování není výsledkem nějaké chladnokrevné úvahy, mohou jej ovládat ty nejčistší emoce.

V pozadí lze hledat skrytý, podvědomý imperativ zajistit dost jídla pro děti. Určitě ale nebylo jednoduché připoutat k sobě samce, který sleduje zájmy svých genů, formován přírodním výběrem se snaží po sobě zanechat pokud možno co největší množství potomků, a tudíž si logicky hledá co nejvíc partnerek.

Zbraní ženy se podle této teorie muselo stát její tělo. Konkrétně zvýšená sexuální přitažlivost a prodloužená doba, po kterou mohla mít pohlavní styk. Přírodní výběr proto favorizoval zvětšení prsou a především zakrytí ovulace, aby žena přitahovala muže po celou dobu menstruačního cyklu.

Snaha žen vyměnit sex za ochranu, prodloužená doba, kdy se mohly oddávat sexu, a jejich soupeření o nejsilnější ochránce, to vše muselo mužům velmi vyhovovat. Příležitostí k sexu bylo dost, samci už nemuseli o partnerky tolik bojovat. Odrazilo se to ve zmenšení pohlavního dimorfismu, rozdílu mezi velikostí samce a samice - muži člověka dělného skutečně už nebyli o tolik větší než ženy.

***

Podzemní hlízy a semena shromážděné u ohniště se stávaly pokušením hlavně pro líné muže

O autorovi| MARTIN UHLÍŘ, Autor pracoval ve vědecké příloze Lidových novin, absolvoval stáž v USA, kde sbíral podklady pro knihu. Nyní působí v časopisu Respekt. Knihu „Jak jsme se stali lidmi“ vydalo nakladatelství Dokořán. Text vybrala, zkrátila a titulky doplnila redakce LN.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!