Jako první byly oceněny eseje Františka Baleje O nového člověka, román Antonín Vondrejc K. M. ČapkaChoda a básně Antonína Sovy Krvácející bratrství. Někteří autoři cenu získali do roku 1942 několikrát: třikrát právě K. M. ČapekChod či Viktor Dyk, čtyřikrát Karel Čapek. Cenu obdržel i prezident T. G. Masaryk za Světovou revoluci (1925). Mimořádným laureátem se stal v roce svých šedesátin (1928) básník Otokar Březina za životní dílo.
Kontinuita státních cen však byla několikrát přerušena. V letech 1955-1989 navíc nesla název Státní cena Klementa Gottwalda. V té době ji získávala díla velice rozdílných kvalit, vedle jmen jako Ladislav Štoll či Ivan Skála figurují František Hrubín, Vladimír Holan, ale i Milan Kundera, Arnošt Lustig a Bohumil Hrabal.
Od roku 1995 se cena s odvoláním na prvorepublikovou tradici obnovila a rozšířila se o cenu za překlad. Slouží „k ohodnocení významného původního díla české literatury a literárního překladu z cizího jazyka do češtiny“. Lze ji udělit i za celé dosavadní dílo.
V oblasti původní tvorby ji jako první získal Ivan Diviš za deníkový soubor Teorie spolehlivosti. Také za dalšími oceněnými - Emil Juliš, Karel Šiktanc a Petr Kabeš, Josef Škvorecký či Milan Jankovič - už stálo dlouhodobé a časem prověřené dílo. V letech 2002, 2004 a 2005 se porota snažila prosadit méně známé autory: tak se stali laureáty například Květa Legátová za Želary, Pavel Brycz za prózu Patriarchátu dávno zašlá sláva a Edgar Dutka za román Slečno, ras přichází.
V posledních letech se cena vrátila k ověřeným jistotám - Vladimír Körner, Milan Kundera a Ludvík Vaculík. Pravděpodobnými dalšími laureáty by tedy mohli být Václav Havel či Ivan M. Jirous. Poté porota opět bude stát před úkolem objevovat kvality dosud neobjevené.
