Jiřina Slámová byla propuštěna na podmínku 22. března 1960, tedy ještě před amnestií. V kapse měla 450 korun, které si ušetřila ve věznici. Našla si nekvalifikovanou práci u zedníků, v pětatřiceti letech se pak vyučila soustružnicí a nastoupila na revolverový soustruh v Juranových závodech. I při psychickém vydírání se nevzdala a vždy stála za svojí rodinou a to i za cenu, že ztratí to nejcennější, co na světě má, své děti a manžela.
Příběh Julie Hruškové Nominace: Kateřina Čimerová (17 let) Nominační text: Julie Hrušková (1928) byla jednou z odbojářek proti komunistickému režimu. Už odmala byla díky obecné škole vychovávána velmi vlastenecky. Toužila vystudovat malířskou školu a chtěla dál pokračovat v učení. Byla však nucena nastoupit do práce ve fabrice, kde také začala její odbojová činnost.
V roce 1949 se seznámila se dvěma odbojáři, kteří ji požádali, aby je převedla přes hranice. Julie souhlasila s návrhem pod podmínkou, že ji vezmou s sebou. Představovala si, že se stane součástí odbojové armády vznikající v zahraničí. Měli štěstí, a tak se brzy dostali do tábora v Rakousku, kde se Julie seznámila s americkým vojákem Frankem Farnettim. Ten se do ní zamiloval a chtěl si ji vzít. V Československu na ni byl brzy vydán zatykač. Vzdor nebezpečí, které ji hrozilo, chtěla založit špionážní skupinu a převést přes hranice další lidi, kterým hrozilo vězení. Při návratu z Rakouska však byla zadržena.
Mnohokrát byla podrobena vysilujícím výslechům, nedostávala najíst, nemohla spát, byla tvrdě bita a musela neustále klečet. Přesto nic neprozradila. Nakonec byla odsouzena za špionáž na patnáct let.
Po jedenácti letech byla vyhlášena amnestie, která jí zaručila svobodu. Julie Hrušková byla uvězněna ve svých dvaceti letech. Celou dobu ji provázela víra. Za svůj život se neprovdala, zůstala věrná svému vojákovi, kterého bohužel už nikdy po propuštění nepotkala. Přesto nezahořkla a se svým osudem se smířila. „Byl to osud a život šel dál. Se vším jsem se smířila. Nemám v sobě nějakou trpkost nebo nenávist,“ říká Julie Hrušková.
Příběh Pavla Wonky Nominace: Kateřina Válková (17 let) Nominační text: Pavel Wonka (1953) zastupoval jako právnický laik mnoho svých spoluobčanů a pro svou činnost si získal přezdívku „právník chudých“. V zinscenovaném procesu v roce 1984 byl Pavel Wonka poprvé odsouzen k odnětí svobody na 14 let nepodmíněně. Po propuštění z vězení se ale dál věnoval právům a otevřeně kritizoval tehdejší justiční systém.
Rozhodl se také kandidovat jako nezávislý kandidát do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, ale Ústřední volební komise ho odmítla zaregistrovat. V návaznosti na to přicházely další perzekuce. Pavel Wonka byl dodatečně obviněn z trestných činů pobuřování, které bylo později překvalifikováno na podvracení republiky a útok na veřejného činitele. Ve vazbě v Hradci Králové byl psychicky i fyzicky šikanován. Přesto zde zvládl napsat tzv. Teze politického vězně Pavla Wonky, které vzbudily veřejnou pozornost. Na jeho odsouzení okamžitě zareagovali jeho přátelé uspořádáním několika hladovek, které 30. září 1987 vyvrcholily řetězovou hladovkou za československé politické vězně.
Na poslední vykonstruované soudní přelíčení byl už nemocný Pavel Wonka dopraven na kolečkovém křesle a mohl mluvit pouze šeptem. Na rozhodnutí soudu čekal ve vazbě ve věznici v Hradci Králové, kde pak okolo 18. hodiny 26. dubna 1988 za dosud nevyjasněných okolností zemřel.
Pavel Wonka se jako „oběť komunistického násilí“ stal navždy symbolem odporu proti policejnímu a justičnímu násilí. Po listopadu 1989 byl rehabilitován. Za jeho smrt nebyl dosud nikdo potrestán.
