Patří k francouzské každodennosti jako bageta, máslový loupáček a pařížské kavárenské terasy. Více jak 65 let oslovuje svými analýzami a komentáři vzdělané Francouze a frankofily po celém světě. Nikoliv náhodou nese název Le Monde. Otevřít tento list cestou z práce nebo před večeří patřilo po desetiletí k nepsané zvyklosti francouzských vzdělanců, intelektuálů a inteligence vůbec. Od 18. listopadu 1944, kdy vyšel poprvé, tehdy v podobě jedné stránky s datem 19. listopadu, se objevuje v Paříži a velkých městech Francie na novinových stáncích odpoledne a v podvečer s datem následujícího dne. Odpoledník tištěný denně s výjimkou neděle.
Dnes visí nad jeho budoucností otazník. Ekonomická bilance je tristní. Nezíská-li během několika dní kapitálovou injekci, dostane se koncem června do platební neschopnosti. Zájemců o nákup titulu se slavnou tradicí není málo. To je sice dobrá zpráva, leč háček je v něčem jiném. Jednou ze specifik listu byla od jeho vzniku značná nezávislost novinářů a jejich kontrola nad obsahem novin. Politická a ekonomická nezávislost se stala pravidlem. Hlavní editor spolu s šéfredaktorem nebyli dosazováni, nýbrž voleni redakcí. Novináři, zaměstnanci listu, je mohli odvolat a dokonce prosadit změnu vydavatele. Finanční fiasko bude zřejmě znamenat stop této praxi, stejně jako ztrátu dosavadního dohledu žurnalistů, akcionářů podniku, nad jeho kapitálem. Právě odtud vycházela v posledních letech garance publikační nezávislosti, neboť od roku 1994 drží v privatizované struktuře podniku Le Monde, a. s., novináři jako akcionáři většinový podíl. Na obzoru se rýsuje revoluce anebo přinejmenším zásadní otřes.
Svou uměřeností, seriózností, otevřeností navenek a k mezinárodnímu dění, svou poučeností a jazykovou kulturou, smyslem pro obecný pohled i pro detail zároveň si Le Monde vysloužil uznání politické a novinářské elity ve Francii i ve světě. Stala se z něj instituce, orientační bod, maják, dovolující jeho čtenářům plout s jistotou v bouřlivých i klidných vodách domácího i světového dění.
Výkladní skříň Iniciativa založit deník, který by ovlivňoval poučenou francouzskou veřejnost a který by zároveň sloužil jako výkladní skříň francouzských idejí a názorů ve světě, vzešla od generála de Gaulla. Noviny navazovaly na tradici předválečného deníku Le Temps, který měl těsné vztahy s francouzskou Akademií, literárními kruhy a Sorbonnou. Stojí za zmínku, že do Le Mondu se odtud přenesl rituál publikovat v plném znění proslovy pronesené pod kopulí akademické budovy při každém přijetí nového
Z listu se člena mezi „nesmrtelné“.
Úkol vytvořit kvalitní domácí a zároveň světové noviny dostal od generála de Gaulla Hubert BeuveMéry, profesor na Francouzském institutu v Praze a korespondent Le Temps v předválečném Československu.
K jeho profilu patří, že se koncem 30. let postavil proti francouzsko-britské kapitulaci před Hitlerem a po Mnichovu rezignoval na spolupráci s deníkem Le Temps.
Beuve-Méry zval ke spolupráci intelektuály z celé Francie. Historiky, filozofy, právníky, ale také literáty a básníky. Tato intelektuální fronta se mu stala oporou počátkem 50. let, kdy se nové vedení vlivného Lidového republikánské hnutí pokusilo dosadit do čela Le Mondu své lidi. Tlak politických kruhů nebo alespoň jejich zájem o poměry ve
stal maják,
věhlasném listu neustal nikdy. Potvrzuje to i postoj prezidenta Sarkozyho k aktuální nabídce tří bohatých Francouzů ochotných poskytnout tiskovému podniku v krizi potřebnou finanční vzpruhu. V Elysejském paláci se soudí, že dotyční jsou příliš spojeni s osobnostmi opozičních socialistů, což by vzhledem k vlivu Le Mondu na nemalou část veřejnosti mohlo ovlivnit šance prezidenta na znovuzvolení v roce 2012. Sarkozy zahrozil zrušením státní dotace a vyjádřil se hanlivě o jednom z potenciálních investorů Xavieru Nielovi, který zbohatl podnikáním ve službách „růžového telefonu“ na Minitelu, francouzském předchůdci internetu, a na erotických webových stránkách.
Politicky nebyl Le Monde nikdy zcela neutrální. V duchu osvícenského humanismu a se sklonem zprvu ke křesťanským idejím sociálního ladění a později k socialistickému reformismu nedával prostor názorům, které šířili v poválečných letech nejradikálnější levičáci. Stal se platformou historiků, filozofů a sociologů, kteří na stránkách listu nacházeli svoji tribunu. Intelektuální osobnosti a s nimi sympatizující skupiny se odtud formou kolektivních manifestů vyjadřovaly k aktualitám a veřejným otázkám. Měkká forma politické angažovanosti bránila nechat v listu zaznít názory jak dogmatických komunistů, tak heroldů krajní pravice. Kritizovaný v době studené války za svou neutralitu ve vztazích Východ–Západ se v 60. letech v mezinárodních otázkách orientoval na podporu zahraniční politiky generála de Gaulla. Tento směr vtiskl Le Mondu punc kritika Atlantické aliance a americké zahraniční politiky. Diktát profitu Tváří v tvář finanční krizi není proslulý list poprvé. V roce 1994 se jeho finanční svízele řešily založením akciové společnosti. Pod názvem „La Vie Le Monde“ začal fungovat tiskový podnik vydávající řadu publikací, časopisů a knih. Pozornost upřená k ekonomické efektivitě nepřináší nijak pronikavou změnu finanční situace. Sílí naopak hlasy obviňující ředitele a vedení, že zanedbávají dohled nad nestranností novin. Diktát profitu jde mnohým proti srsti, leč doba je jiná a z novin, kdysi trochu elitářských a trochu snobských, se stává zboží, jdoucí na trh, kde platí pro všechny stejná pravidla. Prodáš, nebo padneš.
I přes vpád reklamy, fotografií a barevných tabulek a stránek, i vzdor vstupu Le Mondu na internet v roce 1995, i navíc již s druhou novou grafikou listu za posledních několik let, finanční propady pokračují a zadlužení podniku roste. Krize tištěných médií je celosvětová. Jak uvádí nedávná zpráva OECD, nikdo zatím nepřišel se skutečně ekonomickým modelem pro sektor tisku. Leč určitě se tak stane. Aco noviny typu Le Mondu, předávající informace s patřičně širokým a poučeným komentářem, srozumitelné politickou barvou a přitom nezávisle své, noviny, s nimiž se dá pohodlně usednout u šálku kávy a strávit v jejich společnosti příjemnou hodinku? Mají už dnes pomalu odzvoněno.
***
dovolující jeho čtenářům plout s jistotou v bouřlivých i klidných vodách domácího i světového dění
Otevřít tento list cestou z práce nebo před večeří patřilo k nepsané zvyklosti francouzských vzdělanců
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, filozof
