Vyprávění z vrahova dětství, tak zní podtitul českého vydání románu Aksela Sandemoseho (1899-1965) Uprchlík kříží svou stopu, který poprvé vyšel v roce 1933. A podtitul nelže. Hned v první kapitole se dozvídáme, že hlavní hrdina a zároveň vypravěč Espen Arnakke je vrah: „Jmenoval se John Wakefield a zabil jsem ho jedné noci před sedmnácti lety v Misery Harbor.“
Norsky napsaný román Aksela Sandemoseho však není detektivkou, nýbrž psychologickou sondou do duše muže, který vyrostl v tísnivém prostředí fiktivního městečka Jante. To překypuje nejen maloměšťáckými předsudky, ale rovněž nízkou sociální úrovní. Chudoba a nikdy nekončící dřina, která neminula samozřejmě ani děti.
Podtitul románu neklame ani ve zdůraznění období dětství. V útržkovitých kapitolách, které asociativně přinášejí vzpomínky na vzdálená léta, je autor vskutku fascinující: „Teď, když jsem si vzpomněl na otce, musím naše město trochu vylíčit. Jako malý jsem ho často vzal za ruku a kus cesty, až na roh, jsem šel s ním. Tam mi ruku pustil a mizel v ulici s nízkým žlutým domem - já si dlouho myslel, že za ním je konec světa.“
Krása a úžas se zde však nemilosrdně prolínají s úzkostí a děsem. Espen Arnekke o sobě také vypráví především proto, aby vysvětlil, proč se stal jednoho dne vrahem -přestože v Jante nezůstal po celý život jako mnozí jiní, když se stal námořníkem a dostal se až na americký kontinent.
Česky dosud vyšla od Aksela Sandemoseho pouze kniha Vzpoura na plachetnici Zuidersee (1966). Co se týče románu Uprchlík kříží svou stopu, autor jej v roce 1955 ještě přepracoval. Překladatelka Jarka Vrbová však zůstala u verze původní, považované za zdařilejší.
V jediném odstavci románu lze nalézt život i smrt, cit i necitlivost, humor i žal: „Teta byla hodná, pokaždé mi dala kousek cukru, chodil jsem za ní vždy, když jsem byl uražený na matku. Jednou mi dokonce dala dva öre. Zastrčil jsem je do matčina šicího stroje tak, aby nefungoval. Teta měla kanárka, kterého jsem, když nebyla v dohledu, trápil. Pak mi řekli, že za bouře umřela a že už za ní nemám chodit.“
***
Kniha měsíce
A je tu opět přehled měsíční knižní žně. Tentokrát byla poněkud méně pestrá, než bývá na jaře či před Vánocemi. Leden je vůbec obdobím, kdy ještě dobíhají vánoční záplavy na knižních pultech, při nichž je často některý z pozoruhodných titulů překryt jiným, důrazněji se deroucím na pultík s nápisem Novinky. I ze čtenářského hlediska je leden především obdobím, kdy se lidé noří do svazků, které našli pod vánočním stromečkem - Ježíšek vždycky knihkupcům zajistí pěkné služby. Třeba nákupem vítězné knihy z ankety Kniha roku LN. Ani v lednu ovšem tiskařské stroje nemají klid, knihy vycházejí dál, i když jich opravdu není příliš. To je asi také důvod, proč mnoho respondentů naší lednové ankety zmiňuje knihu „již“ loňskou. Z české literatury nutno zmínit nový svazek Zlatý pták (Torst) krátkých textů Jaroslava Putíka a také knižní rozhovor s Karlem Šiktancem Řeč ne řeč (Karolinum). V odpovědích ankety se rovněž objevily dva pozoruhodné výbory, které vydalo nakladatelství Host. Ten s titulem Hadí kámen obsahuje eseje, články a skici z pera Miroslava Topinky, texty Bohuslava Brouka pak byly uspořádány do svazku Zde trapno existovat. Z překladové literatury stojí za pozornost kniha britského autora Johna Fowlese Aristos (Kniha Zlín) a velmi milým překvapením je povídkový výbor z díla maďarského spisovatele Lászla Darvasiho s názvem Nejsmutnější kapela na světě (Fra). Hned trojí zastoupení má v lednové knižní produkci norská literatura. Po próze Láska nyní vydal Doplněk i další knihu Hanne Örstavikové s názvem Ve skutečnosti. Nakladatelství Argo zase přišlo s knihou Latourův katalog aneb Komorník markýze de Sade, jehož autorem je Nikolaj Frobenius. A totéž nakladatelství pak publikovalo i román dánsko-norského autora píšícího pod pseudonymem Aksel Sandemose. Uprchlík kříží svou stopu vyšel v originále v roce 1933 a jeho četba je po pětasedmdesáti letech stále nanejvýš silným zážitkem. Proto byl tento román zvolen beletristickou knihou měsíce ledna Lidových novin.
