Robert Strange McNamara, americký ministr obrany v letech 1961-1968, zemřel 6. července ve svém bytě ve Washingtonu. Klidná smrt ve spánku kontrastovala s pochybnostmi o správnosti vlastních rozhodnutí, jež ho pronásledovaly v posledních čtyřech desetiletích života.
Prezident Kennedy jej považoval za nejinteligentnějšího člověka, s nímž se kdy setkal. McNamarova analytického myšlení a schopnosti nalézat účinná řešení komplexních problémů si cenil i Lyndon B. Johnson. Za 2. světové války působil absolvent ekonomických oborů na Berkeley a Harvardu coby špičkový statistik v armádním letectvu, kde se zabýval především účinností strategického bombardování Japonska. Po válce nastoupil v automobilce Ford Motor Company, kde v listopadu 1960 dostoupal až na post prezidenta společnosti.
Brzy po nástupu do vlády upozornil na to, že tolik skloňované americké zaostávání ve strategických zbraních za SSSR (missile gap) je fikcí. V říjnu 1962 - rok a půl po zpackaném vylodění kubánských emigrantů v zátoce Sviní - však musely USA čelit Chruščovovu pokusu „předehnat“ Američany umístěním raket středního doletu na Kubě a zajistit tak pro futuro Castrovu revoluci. McNamarovou nespornou zásluhou bylo, že v kritických chvílích krotil „své“ generály, varoval před nebezpečím nekontrolované eskalace války po plánovaném úderu na Kubu a navrhl rozhodující ústupek Sovětům v podobě recipročního stažení amerických raket z Turecka. Přestože dva roky uvažoval o možnostech, jak vést v jaderném věku konvenční válku, ze zkušenosti kubánské raketové krize vyvodil pravý opak - „záruku vzájemného zničení“ (MAD). V logice takto dosažené „stability“ se pak McNamara stavěl proti zavedení protiraketových systémů, jež mohly rozptýlit hrůzu z jaderné války a systém jaderného odstrašování destabilizovat.
Opožděná omluva Podle zásady „pružné odpovědi“ zatím Spojené státy zabředávaly do „omezené války“ ve Vietnamu. Snaha zamezit dominovému efektu, tj. expanzi komunismu do dalších zemí jihovýchodní Asie, ale zároveň nevyprovokovat Čínu a SSSR k přímému vojenskému zákroku, však znamenala, že USA nemohly plně využít své ekonomicko-technologické převahy, jakkoli počet nasazených sil strmě stoupal a domácí protesty sílily. Pod McNamarovou taktovkou sice padlo „jen“ 16 tisíc Američanů, zatímco v éře Richarda Nixona - jenž zvítězil v prezidentských volbách roku 1968 právě s programem ukončení války - více než dvouapůlnásobek, přesto se Vietnam stal McNamarovou noční můrou. Od května 1967 přesvědčoval Johnsona, že je nutné vyjednat mír. Prezident pojal podezření, že chce podpořit mírový program Roberta Kennedyho ve volbách 1968, a v lednu svého ministra obrany propustil. Ten pak až do roku 1981 působil coby prezident Světové banky.
Když v roce 1995 v memoárech označil vietnamskou válku za strašlivou chybu, vysloužil si jen vlnu kritiky; zmařené životy nemohly být vykoupeny opožděnou omluvou. Při promýšlení válečných lekcí se vracel i hlouběji do historie: za útok zápalnými pumami na střed Tokia dne 9. března 1945, jenž si vyžádal na 130 tisíc obětí, by prý v případě americké porážky byli spolu s generálem Curtisem LeMayem souzeni jako váleční zločinci. McNamara dodával, že tak opravdu jednali, a pokládal znepokojivé „revizionistické“ otázky: „Proč je něco takového nemorální, když prohraješ, a není to nemorální, zvítězíšli?“
Jenže - v roce 1945 téměř všichni Američané souhlasili s nelítostnou odplatou za Pearl Harbor a všechna japonská zvěrstva, zvláště ušetří-li stovky tisíc civilních obětí životy amerických vojáků.
Na sklonku 90. let objížděl McNamara země NATO s kampaní, aby se USA zřekly práva prvního jaderného úderu. Ve své přednášce v Praze v září 1999 poukázal na řadu absurdit z let studené války, jíž po sedm klíčových let sám udával rytmus, na nesmyslné hromadění jaderných arzenálů včetně taktických střel, jež na pouhé zničení protivníkova letounu nesly nukleární hlavici. V knize The Fog of War (2003) nabádal proti jednostrannému užívání americké síly. Neschopnost získat spojence byla podle něj jednou z příčin vietnamského fiaska i poučením pro budoucnost. V souvislosti s iráckou válkou měly McNamarovy myšlenky svůj aktuální rozměr.
O autorovi| Vít Smetana, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
