S Karlem Rodenem jsem si dala schůzku v kavárně divadla Komedie. Kouřil doutníky a pil kávu. Měl před představením Petrolejových lamp, adaptace slavného románu Jaroslava Havlíčka. Viděla jsem generálku, která mi vyrazila dech. „Dostalo mě, jak jsi hrál,“ napsala jsem mu esemesku. „Umíš otevírat lidi, možná až trochu moc.“ – „Děkuju! K.,“ odpověděl mi.
Karel Roden nerad píše sms, nerad mluví s cizími lidmi a nenávidí rozhovory. „Nesnáším, když mi někdo pokládá tak hloupé otázky, že na ně můžu odpovědět jen ano, nebo ne.“ Tady v Komedii má za sebou sérii silných dramatických postav – ve Starých mistrech, v Lidumorovi, v Emigrantech nebo Petrolejových lampách. Jestli je někde Roden opravdu Rodenem, tak v Komedii. Jeho smysl pro precizní promyšlené herectví, kdy ani jediné gesto rukou není beze smyslu, obdivují diváci už řadu divadelních sezon. Jeho přitom trápí, že „lidi neradi chodí na představení, která nejsou komedie“.
Spolu jsme natočili televizní film, kde hrál citově mírně vyhaslého právníka, který se nakonec stane andělem, protože mu na Štědrý večer na lavičce na náměstí narostou křídla. Jsem tak trochu pyšná na to, že hrál kladnou roli. To u něj není zvykem. Mně se ale jako anděl velmi líbil. I když při finálním sestřihu jsme nakonec použili variantu bez křídel. Podle filmu ale nakonec vznikla kniha, takže je andělem alespoň na papíře.
Teď nás čeká autorské čtení pro děti, ale Rodenovi se prý nedá dovolat. S nikým nekomunikuje, každému pokládá telefon. „Lidi někdy nechápou, že když pracuju, nemůžu se s nimi bavit,“ řekne. „Ale kdybych věděl, že je to autogramiáda, beseda, tak s tím nemám žádný problém. Ještě navíc když je to pro děti! Určitě bych nikomu nepoložil telefon. Já jsem jen proti rozhovorům, protože když něco řeknu a vyjde to černé na bílém, někteří novináři si to stahují z internetu a vyrábějí z toho další články.“
Zatímco jsme si povídali, přinesla servírka dlouhý vojenský kabát. Prý ho tu pro pana Rodena nechal nějaký bezdomovec. „No a pak se divíš, že nechci dělat rozhovory,“ řekne Karel, když číšnice i s kabátem zmizí. „Mimochodem, potřeboval bych nějaký homeopatický lék pro koně, je plachý.“ – „Dám ti lék za rozhovor.“ – „Nanejvýš dvě tři otázky.“ – „Můžu ten rozhovor za tebe napsat sama,“ dostávám skvělý nápad, „už jsem psala za své přátele text do čítanky i otvírák do novin. Nikdo nic nepoznal. Já se dokážu do tebe vžít.“ – „No to právě nechci, aby ses vžívala. Budeme se bavit o tom, jak jsme spolu točili. Nestojím o to, mít svůj život recyklovaný v dalších článcích.“ „Co to vůbec točíš?“ ptali se mě kamarádi. „Mysleli jsme, že nějaký film pro děti. A teď jsme potkali Zuzanu Bydžovskou a ta říkala, že furt leží s tebou a s Rodenem v posteli.“
Musela jsem přiznat, že je to pravda. Točili jsme na zámku na Stránově ve strašlivé zimě, a tak jsme si ve vypůjčeném bytě v Benátkách nad Jizerou všichni vlezli do postele a čekali, dokud nebyla nasvícená scéna. Hráli jsme šachy a povídali si. O Pacu de Lucíovi, Sinatrovi, psychoanalýze, rodinných konstelacích, homeopatii, renovování starých domů, kovářích, strašidlech, střevním traktu koní, zámecké zahradě v Benátkách nad Jizerou, geniu loci na Stránově, Romech, Jevgenije Ginzburgové, dětství, adopcích, vztazích... Vyprávěla jsem o Ginzburgové, jež přežila vyhnanství i gulag a napsala o tom tlustou knihu, kterou nikdo nečte a která se dlouho válela v Levných knihách za dvacet korun. Je v ní úplně všechno, co mě zajímá: nacismus, komunismus, homeopatie, katolíci, opuštěné děti. Chtěla bych ji vydat znovu, ale kdo by si ji koupil? „Vydej to,“ řekne Karel, „já si jednu koupím.“
Karel jako jediný ze štábu věděl, že keramické liště nad dlaždicemi se říká listela. Přece jen studoval střední keramickou školu v Bechyni. Umí sázet stromy a ošetřovat koně. S bratrem Mariánem jich má několik a věnují se také jejich drezuře. Hercem být původně vůbec nechtěl. Nakonec hrál i v Národním divadle, ale prý hlavně proto, aby udělal radost tatínkovi.
A teď tráví leden, únor a březen na natáčení v blátě, špíně a vlezlé zimě, obklopen povykujícími dětmi a mým psem, který se z toho kraválu třese strachy. Vykoupil v cateringu všechny metro dezerty, tak jsem mu přinesla nějaké homeopatické léky, abych ho zbavila chuti na sladké. Přestal jíst sladké a začal kouřit. Seděli jsme spolu v autě a poslouchali Stinga, půjčila jsem mu svého nejoblíbenějšího Mahlera a další cédéčka, která mi dodnes nevrátil. Na Rodena se člověk ale nezlobí. Takové lidi nepotkáte každý den.
Poslouchá všechno, co mu říkáte, i když se tváří neproniknutelně. Je to bezesporu náš nejlepší herec. Má charisma. Sám vymýšlí, čím rozsvítí natočený záběr. Někdy přidá větu, někdy vtip. Většina herců se naučí texty nazpaměť, a když mají improvizovat, znejistí. „Vždycky jsem se snažil dobře hrát,“ říká, „až jsem přišel na to, že nejlepší je nic nehrát. A taky nejtěžší. Takže teď se jen snažím ,nehrát‘.“
Jeho tatínek byl známý budějovický herec, který dostal nabídku do Národního divadla. Odmítl. Dědeček byl také herec a prý „koulel očima a trhal kulisy“. Karel si proto do titulků někdy nechává psát Karel Roden nejmladší, III.
Rodena si pamatuju z DAMU, kde jsem studovala dva semestry, než mě vyhodili. On právě absolvoval slavným představením Ledová sprcha od Majakovského. Už tenkrát to byl uhrančivý, mírně arogantní chlapík s dlouhými rovnými vlasy, který na sebe strhával pozornost. Jako typický Býk zabejčený, když o něco šlo. Chtěl se dostat do Hollywoodu a naučit se perfektně anglicky, tak tiskl v Anglii trička. Anglicky se naučil natolik, že se v Hollywoodu dostal mezi stovku nejobsazovanějších herců…
Často říká, že nemá vůbec čas, a pak si pozve do divadla sedm lidí, kteří se vzájemně neznají, a tráví poslední minuty před představením tím, že se snaží je mezi sebou seznámit a rozsadit do hlediště tak, aby nikomu nic nechybělo. Jindy je tak tajemný, že se málokdo opováží k němu přijít. Po většinu natáčení jsem přijímala vzkazy od jednotlivých členů štábu panu Rodenovi. Na place kolovaly historky o tom, jak při nějakém jiném natáčení Karel seděl nerudný v koutě, každý se ho bál a režisérka, než by ho požádala, aby opakoval ještě jedno jetí záběru, všem říkala: „To se z toho raději nějak vystříhám, hlavně na něj nikdo nemluvte.“
Když jsem psala scénář pro svůj film, měla jsem v hlavě jiného známého českého herce. Jeho postava dostala jméno Karel. Pak mi řekla Ivana Chýlková: „Ty budeš dělat film pro děti? Vem si Karla, toho děti milují!“ – „Ale já nechci Karla, chci pana X,“ trvala jsem na svém.
O něco později, jednoho letního dne na chalupě u Krausů, jsme zkoušeli hračky, které dostal malý Jáchym od strýce z USA. Karel s nekonečnou trpělivostí pořád dokola házel nějaký obrovský nafukovací předmět jednomu z mých synů, jenž ho chytal a nosil nazpátek, aby ho donutil k dalšímu hodu. Stála jsem půl hodiny na terase vedle něj a pozorovala ho. Bylo rozhodnuto. S podobnou trpělivostí pak při natáčení modeloval v karavanu věci z inteligentní plastelíny. Děti z dětského domova v Jezerním Vtelnu, které stály u něj, byly fascinované.
Závěrečnou, nejdojemnější scénu celého filmu v podstatě vymyslel sám. Trochu jsme se kvůli tomu chytli. Seděli jsme v zaplivané čtyřce, poslouchali staré hity z jukeboxu a pili kafe s lógrem. Nakonec jsem se nechala přesvědčit a natočili jsme scénu tak, jak chtěl Karel.
„O čem točíte?“ ptaly se novinářky, které přijely na plac. „O tom, jak je smutno dětem bez rodičů,“ odpověděla jsem. „A rodičům bez dětí,“ dodal Karel.
Lék pro plachého koně jsem si schovala do kapes kabátu. S Karlem se máme znovu sejít v kavárně divadla Komedie. Zase bude hrát Havlíčkovy Petrolejové lampy. Má roli zaživa se rozpadajícího syfilika Pavla Maliny, kterou „zdědil“ po nejslavnějším českém Malinovi Petru Čepkovi a která není vůbec lehká. Čepek byl také skvělý herec s uhrančivým pohledem. Mají něco společného.
Jsme domluvení, že už konečně uděláme ten rozhovor a přitom se nafotí i pár snímků. Tištěné interview ale není film. Zachytí jen málo z atmosféry, ze způsobu, jak se Karel při rozhovoru natáčí celým tělem a fixuje očima toho, s nímž mluví. Přijde včas a je plně soustředěný. Je na něm poznat, co si myslí, na nic si nehraje. Neuteče mu ani slovíčko, na všechno hned reaguje.
* Co by ses zeptal sám sebe, kdybys dělal sám se sebou rozhovor?
Počkej, ty se mnou děláš rozhovor? Řekli jsme si dvě tři otázky. Já bych se sebou nikdy nedělal rozhovor.
* Tak co bys řekl?
Nic. To, čím se živím, a ty mé koníčky, řečeno obrazně, mi zabírají tolik času, že vůbec nemám čas ani potřebu dělat nějaké rozhovory. Ať si o mně novináři píšou, mně to nevadí, ale nechci dávat rozhovory. Mě ani nebaví říkat, že nedávám rozhovory. A už vůbec nechci vysvětlovat, proč nedělám rozhovory. To pak vypadá, že jsem nabubřelý, ale to tak není.
* Myslíš, že je pro diváka jednodušší, když tě vidí jen jako postavu a nemá tě spojeného s tvým osobním životem?
Takhle nad tím vůbec nepřemýšlím. Jenom nemám potřebu o sobě mluvit. Mám svou profesi, kterou dělám, a to je všechno. Pak mám svůj život. Můj život je můj život a moje práce je moje práce.
* Ty nedáváš cíleně rozhovory už nejméně dvacet let, ne?
Protože je to furt stejné, nic se nezměnilo. Psané slovo je navíc jiné, než když se to řekne. Něco se napíše a já pak musím někomu vysvětlovat, jak jsem to ve skutečnosti myslel. Já nejsem žádný tajnůstkář. S tebou si teď povídám. Ty jsi jediná.
* Jeden známý psycholog mi říkal, že na tobě obdivuje schopnost zahrát přesvědčivě psychopaty, hraniční osobnosti. Studuješ to někde?
Jako že bych chodil do blázince? (usměje se) Ne, to ne. Ale to neznamená, že bych nešel, já bych i klidně chodil. Spíš ale pozoruju lidi, celý život, je to návyk. Pořád někoho pozoruju. Tebe například taky pozoruju.
* Ale já jsem normální.
No to je otázka. (rozesměje se) Myslím, že to je věc podvědomí. Střádáš to, ani o tom nevíš, ono se to ukládá a v pravý čas vyplouvá, co je potřeba. A taky je to věc fantazie, asi.
* Když hraješ nějakou složitou postavu, jsi ovlivněný tím, co hraješ? Jaký je to pocit, prožívat tak hodnověrně život někoho zlého?
Já myslím, že to je stejné jako dostat se do hodného člověka. Musím si k té postavě najít vztah. Myslíš, jestli to zlo na mě nějak působí? Ne, to ne. Když hraju vraha, nejsem přece vrah. Tu zlobu v sobě nemám, vůbec. Je to moje profese, celý život se tím zabývám, tak se to naučím ze sebe dostat. Jedu domů a potřebuju chvilku klid. Asi se nedá dohrát představení a jít si hned lehnout.
* A když pak vyjdeš na ulici, nezdá se ti pod dojmem toho představení, že je svět k nepřežití? Je to přece jen jiná energie, než když odehraješ komedii a jdeš s veselou domů.
To záleží na tom, jak to vnímáš ty, jestli jsi optimista, nebo pesimista.
* Podle úhlu pohledu. A ten tvůj je spíš optimistický, nebo pesimistický?
Popravdě řečeno, skutečný svět neskýtá moc důvodů k optimismu. Myslím, že když se člověk na to podívá objektivně, co se děje, tak není moc důvodů k tomu, být veselý. Není to úplně ono. Ale můžeš si to udělat hezké. Každý sám si to může udělat hezké. Pořád myslím, že nejdůležitější je začít u sebe. Najít na všem něco dobrého. Ten základ ale je začít sám u sebe.
* Já mám moc ráda Eckharta Tolleho, on se chtěl zabít, a pak jednoho dne došel k osvícení a začal žít v parku na lavičce, protože mu najednou všechno bylo jedno. Říká, že když se oprostíš od mysli, od přemýšlení nad tím, co bylo a co bude, a od emocí, tak jsi šťastný.
To asi ano, ale já bych bez emocí nechtěl být. Nemůžeš je odblokovat, to by bylo divné.
* Pro herce by to asi bylo těžké.
Nejen pro herce. Bez emocí by to bylo podivné, připadal bych si jako takové zvířátko.
* Já se třeba zkouším soustředit na každou věc, takže když myju nádobí, mám radost z toho, že voda je teplá a hrnky jsou barevné...
To já asi takhle vnímat neumím, ale je fakt, že ti práce vyčistí hlavu. (podívá se na diktafon) Tak už máš dvacet minut, ne? Mně nevadí ty tvoje otázky, já jen nechci dělat rozhovor... Víš, co je nejhorší? Když jsi dítě, tak jsi ve stavu radosti, kterou dříve či později ztratíš, přijdeš o ni. Získáš odpovědnost, starosti, jsi svázaná povinnostmi a majetkem. A to, co mají děti, ztratíš, protože mamoníš. Proto být v parku na lavičce je skvělé; nic nemáš. Nemáš žádné povinnosti, a když tam žiješ sama, tak nemáš ani odpovědnost za další lidi. Jen nevím, jestli je to úplně dobře, když neřešíš okolí, jenom sebe. Ale lehnout si v parku je úžasné, na všechno se vykašleš a užíváš si minutu po minutě tak, jak je. Žiješ jako zvířátko, užíváš si sluníčko.
* Podobný pocit jsem měla, když jsem odešla od manžela, zemřel mi otec, umřela mi kočka, pak pes, ukradli mi auto... Vše najednou. To se dostaneš do stavu takového bláznivého štěstí, kdy si říkáš, že už se nic horšího stát nemůže, že už se všechno přihodilo.
Osvobodí tě to.
* Totálně. Ale nemůže to trvat pět let, to by tě zahubilo.
Musíš se dostat zase nahoru. Zase se dostaneš k tomu...
* … majetku. A pak máš z toho znovu depku a musíš o něj přijít, nejlépe nějakou ranou osudu.
To ne, já o něj nechci přijít, jenom nevím přesně, nakolik se tím zabývat, protože musíš myslet taky na jiné věci. Důležitější věci. Nejdůležitější ze všeho je neubližovat.
* Když jsem točila 13. komnaty, vždycky mě bavilo na lidech najít něco hezkého, něco, co by nikdo nečekal...
Pro mě to je v pořádku a mně se to třeba i líbí, ale nechci se toho účastnit, rozumíš? Já jsem si vybral vzhledem ke své povaze špatnou profesi. Já jsem mediálně známý, a přitom bych chtěl být úplně obyčejný. Aby si mě nikdo nevšímal. Oni ti lidi mluví hrozně nahlas, jim je úplně jedno, že stojíš metr od nich.
* Vždyť ty nikam nechodíš.
Na nějaké akce téměř nechodím, ale musím jít třeba nakupovat. Chodíš mezi regály, všude jsou tam davy lidí, všichni do sebe šťouchají a mluví o tobě. Koukají na tebe a povídají si, jestli seš takovej, nebo makovej. Když jdu s někým, tak je mi to milejší, že tam nejsem sám, protože tam stojím a vedle mě někdo říká: „Hele, Roden, pojď se na něj honem podívat!“ Jako bych tam vůbec nebyl. Vždycky je to stejné. Stojí vedle mě a mluví o mně, přede mnou, jako bych byl nějaká socha, jako bych to neslyšel, jako kdybych byl mrtvý nebo nějaká věc. A někdy to nevydržím a musím odejít. A někdy to tak nějak strávím.
* Nebylo by lepší být trochu asertivní?
A proč? Já se na ty lidi nezlobím, já to chápu. Akorát že jsou takoví, jací jsou... (Usměje se. Přichází inspicientka a křičí, že v celém divadle je přísný zákaz kouření. Karel na ni volá, že se připravuje na roli. Syfilitik Malina prý pořád kouří a on chce, aby až diváci přijdou, mohli už ve foyer nasávat atmosféru, aby to cítili hned, jak vejdou.
* Říkal jsi mi kdysi, že máš ambice být dobrým člověkem.
Nemám ambice být dobrým člověkem! To jsem řekl? Takhle hnusně?
* Ty sis to rozmyslel? Ambice asi zrovna není to správné slovo, ale mě jsi tím tenkrát úplně okouzlil. To se mi na tobě líbilo ze všeho nejvíc – a nakonec se dozvím, že to není vůbec pravda.
Já jsem spíš myslel, že to je otázka svědomí, aby ho člověk neměl nějak moc pokřivené, snažil se ho mít čisté, neubližoval.
* Taky jsi říkal, že třeba nebudeš hrát…
Třeba ne, nevím. Říkal jsem, že si dovedu představit, že bych nehrál.
* Měla jsem radost, když jsme spolu točili, že jsi hrál charakterní roli, která byla vlastně pozitivní. Hraješ takové role někdy?
Jen s tebou.
* V čem je důvod?
Já to neodmítám, ale mně nic takového nenabízejí. Já odmítám vždycky jen to, co se mi nelíbí. Takže se mi nemusí líbit král v pohádce, ale třeba nějaký složitý charakter ano. Ale i v pohádce jsem hrál, i když to už je dvacet let... (Podruhé přichází inspicientka. Významně mává nad hlavou sprejem proti zápachu, rozprašuje ho do všech stran.)
* Jak sis připadal coby anděl?
Normálně. (začne se smát) Já jsem myslel, že se budeme bavit o tom tvém filmu a knize.
* Mě ale nic nenapadá. Jen třeba to, jak se ti hrálo s dětmi, ale to je asi banální.
Není, to je náhodou dobrá otázka. Už máš třicet dva minut. (dívá se na diktafon) Ono tě to vlastně i posílí, když máš dojem, že jim můžeš pomoct. A zapomeneš na své problémy a řešíš ty jejich. S dětmi se mi to líbilo.
* A o čem sníš? Co se ti zdá?
No to je přesně to, o čem nechci mluvit do novin. Zrovna tohle nemám potřebu sdělovat.
* Tak dobře. Jaký máš sen? Co by ti udělalo největší radost? Třeba dostat Oscara, Lva, vydělat hodně peněz...?
Dostat Oscara by nebylo úplně špatné; Lva už jsem teď jednoho dostal. To víš, vydělat hodně peněz není špatné, stejně jako mít Oscara. Já jsem ale nikdy neměl nějaký takový sen, že bych chtěl třeba hrát nějakou roli, nikdy. Ale když se nad tím zamyslíš, tak k nějakému snu dospěješ, zjistíš, co by sis přála, co bys chtěla. Člověk chce být nějakým způsobem úspěšný, spokojený a taky aby byli spokojení lidé kolem.
* Ale co by bylo nejlepší?
Vždyť to všichni víte, pořád se na to ptáte. Víš, co je v životě nejdůležitější? Nevím.
* Ale víš! Všichni to vědí.
Co to je?
* Já ti to neřeknu. Vždyť to víš.
Nevím.
* Víš. Většinou to ale zjistíš, až když o to přijdeš.
Tak co to je?
* To ať si každý dosadí sám.
***
Monika Elšíková Na motivy své knihy „Bubu“ (je zařazena jako doporučená četba v čítance) natočila film „Vánoční příběh“. Na Festivalu Oty Hofmana získal cenu dospělé poroty za nejlepší film a oceněn byl i Karel Roden a kameraman Jaromír Kačer. Edice České televize nyní vydala knihu „Bubu – Vánoční příběh“. Natočila také portréty pro cyklus 13. komnata – mj. Bořka Šípka, Martina Dejdara a Pavla Landovského (ve spolupráci s Jaroslavem Duškem) a několik dokumentů. Získala řadu ocenění a její knihy byly přeloženy do arabštiny a němčiny. Režírovala představení „Mathilda“ se Zuzanou Bydžovskou a Jiřím Bartoškou v Divadle Ungelt. V současné době natáčí dokument o výstavě Bořka Šípka v Šanghaji. Spíš ale pozoruju lidi, celý život, je to návyk. Pořád někoho pozoruju. Tebe například taky pozoruju. ”
