Před 275 lety se narodil první psychoterapeut Franz Anton Mesmer
Na jedné straně psychoterapie, na druhé psychotronika (obnovování tělesné bioenergie). První se neustále vyvíjí, druhé bazíruje na tradici. Ač naprosto protikladné, přece obě metody vycházejí ze stejného pramene – z díla švýcarského lékaře Franze Antona Mesmera.
Na svět přišel 23. května 1734 jako syn myslivce od Bodamského jezera. Vystudoval teologii a filosofii, pak získal i doktorát z medicíny. Jako univerzální vzdělanec (ovládal mj. newtonovskou mechaniku) se pokoušel propojit duchovno s tělesnem v ideji „živočišného magnetismu“. To mělo být jakési fluidum, skrze něž na naše schrány působí vesmír. Nemoc vzniká ucpáním toku fluida nervovou soustavou, což lze „prošťouchnout“ zmagnetizováním organismu.
Mesmer poprvé použil k této léčbě magnetů 28. června 1774. Mladé ženě s krutými záchvaty dny přiložil jeden magnet na žaludek a další dva na nohy. „Cítila v těle bolestivé proudy velmi jemné matérie, která se tu zde, tu onde přelévala, aby se nakonec soustředila v dolní části těla a za šest hodin ji ode všech dalších záchvatů osvobodila...“
Náš hrdina brzy zjistil, že k léčení magnet nepotřebuje a že dokáže uzdravovat pouhým dotekem rukou. Očitý svědek, profesí lékař, napsal: „Většině lidí čekajících od něho zázrak dá docela rozumné recepty a pošle je pryč, k léčení připustí pouze několik. Pak si sedá před své pacienty, klade jim ruce na ramena, dlouho se na ně dívá, přejíždí jim po rukou, drží je pevně za palce, jede po celém těle až dolů a něžně tiskne nemocná místa. Šlechtici s ochromenými pažemi položí magnetické železo pod nohy. Sedlák musí ohřívat na svém nemocném žaludku láhev, kterou lékař předtím několik minut hýčkal. A po několika seancích? Muž s nádorem v břiše nechce pustit svou láhev a cítí, jak v ní mizí jeho bolesti. Šlechtic už zvedne choré ruce až ke klobouku.“
Vroce 1778 po zveličeném skandálu kolem jednoho léčení musel uprchnout z Vídně. V Paříži kvůli velkému zájmu vynalezl „magnetické vědro“.
„Džber s vodou stál uprostřed velkého sálu a každý nemocný držel v ruce jeden konec kovové tyče, druhý konec procházel otvorem v poklopu nádoby. Mesmer (v řasnatém rouše z fialového hedvábí, FH) se spolupracovníkem se přiblížil ke každému, vyšetřil ho a položil mu ruku na šíji, někdy se ho také dotkl kovovou tyčí. Pacienti reagovali různě. Jedni se chovali přirozeně a klidně, jiní sebou až křečovitě trhali a tvrdili, že je to pod vlivem energie vyzařované ze džberu... Nemocní se na Mesmera dívali vděčně, zvláště ženy.“
Dosáhnout pro svoji metodu vědeckého uznání se Mesmerovi nikdy nepodařilo. Po Vídni jeho ideu živočišného magnetismu odmítla i zvláštní komise pařížské Akademie věd. Po Velké francouzské revoluci se Mesmer vrátil do Vídně, ale pro podezření z jakobínství musel utéct do Švýcarska. Skrýval se tam zapomenut na různých místech, nakonec si v ústraní u Bodamského jezera otevřel malou lékařskou praxi. Zemřel roku 1815.
Z pohledu dnešní vědy Mesmer nevědomky používal léčení sugescí, popřípadě i v nerozpoznané hypnóze, tedy metodu blízkou hlubinné psychologii a psychoterapii. Jakýkoli výklad „vulgárně materialistický“, tedy že živočišný magnetismus působí na nemocné orgány přímo, bez účasti psychiky, je však stejně platný jako víra, že osvětlováním lampy lze opravovat porouchanou elektrárnu.
