Co má společného revolucionář s elegantním podvodníkem, který prodal Karlštejn? Sešli se na albu Petra Kofroně nazvaném 12 Monsters (Black Point), které stojí za zájem ze tří důvodů. Jedním je svérázná inspirace dějinami, druhým výjimečný výlet komponistův k formátu elektronického alba. Tím třetím důvodem je pak bezpochyby to, že po dlouhé době má díky Tuctu nestvůr nějaký Čech celostránkový profil ve vůdčím světovém měsíčníku pro současnou hudební kulturu – v The Wire, vydávaném v Londýně a čteném po celém světě. Zásah hodný respektu!
Skladby tu nesou názvy V. I. Lenin, Al Capone, Adolf Hitler anebo Bill Gates. „Uvažuji mimo kategorie dobra a zla,“ řekl Kofroň anglickým novinářům (dělali s ním o tom rozhovor nějací čeští?), když popisoval rámec alba.
Vybral si dvanáct „monster“, která zásadně ovlivnila jeho život: vedle Stalina je tu tedy Ed Wood („první vlaštovka motta, že umění nemusí být dobré, může být blbé“) a Elvis Presley (pojatý asi nejdůvtipněji: jako koláž nenápadných míst z jeho skladeb, hlas se vůbec neozve). Nebyl by to Kofroň, kdyby se tu neobjevil moderní mág Aleister Crowley a Anton LaVey – „první, kdo se nestyděl přihlásit veřejně k Ďáblu“. Což jsou velké koncepty, jimž tu sekundují zvukové koláže, u nichž těžko hledat, zda mají patřit k umění dobrému, nebo si svobodně povolují určitou míru ponoru do blbého.
Ta hudba, neavantgardně emotivní a nátlaková jednoduchými prostředky rytmu a basů, jako by mlátila posluchače dvanácti velkými a těžkými panáky. Co si z ní lze vzít? Snad tu Kofroň dává najevo, že sám sebou se člověk stává v konfrontaci se silnými vlivy – ať už musí vzdorovat jejich nátlaku, anebo odolávat přílišnému obdivu, který by ho taky zbavil sebe sama. Škoda že způsob jeho portrétování využívá tak všední elektronické beaty, tak otřelé efekty a zkreslení. Ten zvukový materiál připomíná levnou, velkosériovou asijskou elektroniku z tržnice. Evokuje situaci, kdy máte v ruce novou videokameru a zkreslujete obraz vestavěnými efekty – stejnými jako ostatní začátečníci. Připomíná to spíš naivitu devadesátých let. Mám podezření, že Angličanům, kteří vidí živoucí hudební centra přece jen jinde, se takový obraz Prahy může zamlouvat. Kafkovská potemnělost a bezvýchodnost, v patách ještě pořád minulost se vší tísní, namísto přítomnosti prázdnota. Obcházení v ruinách, mizerná bilance plus umělcova odvaha křiknout to pořádně nahlas. Ale pořád si můžeme říkat, že Kofroň je v tuhle chvíli něco jako Svěrákův Kolja: když už si ho všimli, třeba otevře bránu dalším.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
