Ležím ve vaně v naší zrekonstruované koupelně. Je mi příjemně. Bára už spí a Milan kouká na televizi. Já odpočívám a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Doma to jde, uvažuji. Milan má pořád ještě zakázky, jsou se švagrem spolehliví pracovníci. Bára měla problémy v první třídě, ale překonala to, je šikovná a učí se dobře. Možná ji i maličko rozmazlujeme, ale když byla tak vymodlená... A já? V posledních dnech se mi daří v práci. Ale chystají se změny ve vedení místní pobočky naší pojišťovny a já netuším, jestli zůstanu. Dost by mě mrzelo, kdybych dostala výpověď. Ušla jsem dlouhou cestu, než jsem našla uplatnění a získala respekt.
Ze začátku, když jsem si budovala skupinu lidí a firem, o které jsem se jako pojišťovací agentka starala, se mi naskytla možnost pojistit rodinu v nedalekém městečku. Domlouvali jsme se po telefonu, byli fajn a vstřícní. Těšila jsem se, že se mi podaří slušný obchod. Dohodli jsme si setkání. Hlavně se musím uvést, myslela jsem si. Důkladně jsem se připravila, načančala a sedla na autobus. Najdu domek, přichystám si lejstra, usmívám se a zvoním. Manželé otevírají a okamžitě na mě hledí dva páry vyděšených očí. „Ano, dohodli jsme se na dnešek, že…“ Nenechali mě domluvit. „S vámi jsme nic nedohadovali. To nemůžete myslet vážně, že vy nám budete něco pojišťovat. Vy! Děkujeme, nemáme zájem.“
Jsem cikánka. Nemělo smysl pokoušet se něco vysvětlovat. Čistou bílou halenku, pěknou sukni, nové boty, decentní účes i nalíčení, upravené nehty neviděli. Nepotřebovali ani nic slyšet. Bylo mi do breku.
Kdyby věděli, co mám za sebou. Ve třetím ročníku na obchodní akademii jsem se s rodiči, sestrou a přítelem vybourala v autě. Máma i táta se zabili. Já sama jsem byla rozsekaná a v bezvědomí. Přežila jsem. A odmaturovala. Proti všem lékařským předpovědím jsem otěhotněla a porodila zdravou holčičku. Vdala jsem se. Pomohla jsem vychovat nejmladší sestru. Získali jsme s Milanem byt a předělali ho. Je pěkný, útulný a čistý. A po čase jsem si našla práci v pojišťovně. Moc jsem totiž chtěla slušně žít. Máma mi říkávala, že musím dokázat víc než oni.
Moji rodiče byli hodní, zruční a starali se o nás dobře. Neměli možnost chodit na střední školu, ale cítili, že to je správná cesta. A udělali všechno pro to, abychom se sestrami získaly vzdělání. Spolužáci mě sice moc nebrali a někteří učitelé byli chladní, ale pár dobrých kamarádek jsem měla a prolezla jsem bez průšvihů. Po té nehodě jsem poznala, že je dost lidí, kterým na mně záleží. Že mě mají rádi proto, že jsem. To mi dodalo odvahu do života a sebeúctu. A pak taková zklamání v práci. Bohužel, kvůli předsudkům lidí moje výsledky nebyly žádná sláva. Vedoucí oceňovala mou snahu, ale musela ze mě udělat administrativní pracovnici, která vyřizuje telefony a poštu, připravuje podklady pro jednání kolegů a zařizuje schůzky a akce. Ale i tohle mě bavilo a pořád baví. Jsem zodpovědná a vděčná za každou pracovní příležitost. Představte si, dočkala jsem se dokonce i pěti minut slávy! Filmaři z Febia se mnou dělali rozhovor v práci i u nás doma, byla jsem totiž nominovaná do krátkého filmu o zaměstnancích naší pojišťovny.
Tak, končím se vzpomínkami i s koupelí. Musím připravit věci pro Báru na zítra do školy. Podívám se ještě na televizi a pak probereme s Milanem plány na příští týden. Máme se sejít se sestrami a jejich rodinami na malé oslavě, je to vždycky fajn. Držíme při sobě a hodně si navzájem pomáháme. No a přemýšlím, jestli bych neměla za vedoucí zajít a zeptat se jí, jak se situace kolem mě vyvíjí. Jsem nerozhodná, napadají mě různé varianty, rozebírám to ze všech stran. Milan ze mě úplně roste. Je fakt, že on je ten, kdo nás živí a dobře uživí. Ale já chci taky v životě uspět, mít v něm své pevné místo a Báru posunout zase o kousek dál, než jsem se dostala já.
Doufám, že máma s tátou mě tam seshora vidí a jsou na mě pyšní.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| příběh Lenky Billé-Murgačové napsala Mirka Nulíčková
