* LN Izraelští spisovatelé vždy říkají, že vyřešení blízkovýchodního konfliktu je blízko, ale z pohledu Evropana se zdá tamní situace pořád víceméně stejná...
Může to tak vypadat, ostatně je dobré předznamenat, že v Izraeli je každý prorokem, každý je premiérem, každý má svůj názor... Nicméně je tu přece jen jistá změna, většina Arabů i Židů teď už ví, že musí vzniknout dva samostatné státy – Izrael a Palestina. Ne že by z toho byl někdo zvlášť nadšený, nikdo nebude tančit na ulicích, ale musí to tak být. Před pěti lety to přitom ještě bylo tak, že Palestinci chtěli, aby Izraelci odešli, a Izraelci chtěli, aby odešli Palestinci. Problém byl v politicích, protože se neodvažovali říci a udělat to, co bylo lidem jasné.
* LN V Příběhu o lásce a tmě píšete o heslech „Židi, táhněte do Palestiny!“ a poté „Židé, zmizte z Palestiny!“. Není dnes mnoho států, kde by se Židům žilo klidněji než v Izraeli?
Možná, že by se jim žilo leckde klidněji, ale nemohli by žít jako národ. Jediným místem, kde mohou žít jako národ, je Izrael.
* LN Jste zastáncem kompromisu. Ale jak dlouho může být člověk s kompromisem spokojený?
Domnívám se, že kompromis není užitečný pouze, co se týče Izraele a Palestiny. Kompromis je způsob života. Vztah mezi bratry a sestrami je kompromisem, manželství je kompromisem, soužití se sousedy je kompromisem... Pro mě není protikladem kompromisu idealismus, nýbrž fanatismus. Věřím v kompromis, i když vím, že ho lidé nemají rádi, ale takový je život.
* LN Jakou roli hraje v současnosti na Blízkém východě víra?
Fanatici – izraelští i palestinští – se snaží dokázat, že se jedná o konflikt náboženský, ovšem jde jen o území... Ale je pravda, že většina náboženství neuznává kompromisy.
* LNA je v náboženství prostor pro humor?
Já věřím, že ano. Například v Kierkegaardovi najdete dost o „náboženském“ humoru. Je to speciální smysl humoru, jako v komedii Oh, God, kde se kluk ze supermarketu ptá boha, která víra je ta pravá. A bůh říká, že mu musí říci pravdu – náboženství ho nezajímá.
* LN Narážel jsem na váš výrok, že fanatici nemají smysl pro humor. Vzniká fanatismus proto, že existují lidé beze smyslu pro humor, nebo naopak lidé ztrácejí smysl pro humor ve jménu nějaké fanatické myšlenky?
Nevím, co je první. Ale nikdy jsem neviděl fanatika, který by měl smysl pro humor, a nikdy jsem neviděl někoho, kdo by měl smysl pro humor a byl fanatikem. Humor znamená relativismus, humor člověku umožňuje vidět sebe očima druhých.
* LNOČeších se říkává, že mají velký smysl pro humor, ale často už pak nic dalšího...
Myslím, že vy zde velmi dobře víte, jak důležitý je humor k tomu, aby člověk přežil. Mít smysl pro humor ale samozřejmě nestačí, je třeba také odvaha.
* LN Řekl jste, že ďábel je člověk, nikoliv systém. Můžete mi dát nějaký příklad?
Ďábel je v lidech, nikoliv v systémech, ať jsou jakékoliv, vždycky jsou tvořeny a podporovány lidmi. Je to tedy problém lidské individuality, nikoliv systému jako takového – jak se člověk zachová v určitých situacích. Můj Příběh o lásce a tmě není vyprávěním o dobrých či špatných lidech, nikdo není špatný, nikdo není zločinec a nikdo není nevinný.
* LN Ďábel je tedy podle vás třeba Hitler, ale i voják Wehrmachtu.
V zásadě každý Němec, který podporoval Hitlera, věděl, proč to dělá – nemluvím o dětech. Když taháte kočku za ocas, víte, že jí tím působíte bolest. To je povědomí, které každý člověk má: když bolest působíme druhým, víme, co děláme.
* LN A co potom případ Güntera Grasse a jeho členství v jednotkách SS?
Měl to určitě říci daleko dříve. Jistě, když v sedmnácti sloužil u jednotek SS, tak už věděl, co dělá. Ale on páchal zlo jen ve velmi malém měřítku.
* LN Takže on není tím ďáblem?
Ne. Když jdete po ulici a nakopnete psa, tak je to ohavné, ale ďábla to z vás ještě nečiní. Jsou určité stupně zla a naše morálka by měla být schopna je rozlišovat. Někdy to, že vykonáte menší zlo, pak zabrání tomu, abyste udělal to opravdu velké.
* LN Dnes míváme také často silný pocit, že se tragédie slévá s komedií. Je to něco, čím je naše doba výjimečná?
Myslím, že to tak bylo vždycky. Tragédie a komedie nejsou dvě odlišné planety, jenom dvě různá okna, kterými se díváme na svět.
* LN Líbí se mi váš náhled na svět skrze Shakespeara a Čechova. Myslíte, že je nějaká z těch možností lepší?
Já preferuju Čechovovo řešení před tím Shakespearovým. Protože na konci jeho her je jeviště plné mrtvých těl, zatímco v Čechovovi je v závěru každý smutný, melancholický, nespokojený, ale žije. A moji kolegové a já už čtyřicet let bojujeme právě za čechovovské řešení v izraelsko-palestinském konfliktu.
* LN Jsme nešťastní, ale žijeme. Stačí to?
Je to lepší než být šťastný a mrtvý. Věřím v život a jeho skrytý smysl. Příběh o lásce a tmě je románem o životě, o lásce k životu.
* LN Pokaždé, když dělám nebo čtu rozhovor s izraelským autorem, jen velmi malá část se věnuje samotné literatuře. Máte pro to nějaké vysvětlení?
To je stejné jako u autorů z České republiky. Také jsou dotazováni na politiku, na Sametovou revoluci, na období komunismu...
* LN Nevybavuju si ale jiného současného autora, kterému by zemřel syn ve válce. Mluvím o vašem izraelském kolegovi Davidu Grossmannovi...
David Grossmann, Avraham B. Jehošua a já jsme uspořádali v roce 2006 během libanonské války tiskovou konferenci a žádali jsme izraelskou vládu, aby zastavila boje... A o dva dny později byl syn Davida Grossmanna zabit.
***
Život v Izraeli
Amos Oz
Izraelský prozaik se narodil roku 1939 v Jeruzalémě rodičům, kteří přišli z východní Evropy. Když mu bylo dvanáct let, jeho matka spáchala sebevraždu. V patnácti letech odešel do kibucu, kde přijal pseudonym Amos Oz. Debutoval v 60. letech povídkovou knihou Země šakalů. V českém překladu vyšly prózy Černá skříňka, Můj Michael, Fima, Panter ve sklepě, Až do smrti a také knihy esejů Jak vyléčit fanatika a Mír, láska a kompromis. Příběh o lásce a tmě vydalo v překladu Michaela Žantovského, bývalého velvyslance České republiky v Izraeli, nakladatelství Paseka. Amos Oz navštívil českou metropoli již v roce 2003 v rámci Festivalu spisovatelů Praha.
