Americká spisovatelka Flannery O’Connorová se konečně vrací do našich literárních souřadnic knihou povídek Dobrého člověka těžko najdeš, kde se v lidech řežou andělé s ďábly tak, že peří lítá a kopyta praskají.
Autorka těchto povídek neměla o lidech a světu zrovna nejlepší mínění. Takový brutální realismus v ženském podání najde čtenář snad jen u maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové. Velký Pan Náhoda si totiž Flannery O’Connorovou (1925 - 1964) pěkně opracoval.
Nechal ji porodit do katolické rodiny v protestantské Georgii. Tím z ní automaticky udělal celoživotního disidenta. Na americkém jihu se stala jednoprocentní menšinou. Ve škole se jí děti smály pro nesrozumitelný přízvuk. Od pětadvaceti let ji ale drtila dědičná porucha imunity. Tělo při ní obrannými reakcemi bojuje samo proti sobě. Co asi napadne katoličku uprostřed všech těch řečí o hříchu a nečistém, když se tělo začne chovat takhle vyšinutě?
Přestože může kvůli únavě psát maximálně tři hodiny denně, vydává tahle ironička z donucení a čtenářka Tomáše Akvinského v roce 1952 první román. V příběhu nazvaném Moudrá krev jde o navrátilce z války, který začne s horlivostí hlásat nové náboženství, jehož leitmotivem je heslo: Ježíš je lhář!. Navenek probíhá negace náboženství příkladně, uvnitř se ale ozývá hlas hledající kristovský přesah.
Nejhezčí berle v Lurdech V době vydání románu už žije žena, která ho napsala, na farmě s matkou a bez berlí neudělá ani krok. Je jí třicet a na zázraky týkající se jejího zdravotního stavu nevěří. Přesto jede do Lurd. Když se vrátí, komentuje výlet typicky: „Všimla jsem si, že jsem tam měla jednoznačně nejhezčí berle.“ Nemoc přibrousila Flannery sarkasmus a šibeniční humor pěkně do špičky. Ví, že jí moc času nezbývá. Píše povídky, chová pávy a ráda si povídá o vztahu víry a literatury.
Vydání povídek pod názvem Dobrého člověka těžko najdeš vypadá na první pohled jako obnovená premiéra. Pod stejným názvem vyšly povídky Flannery O’Connorové už v roce 1988. Byl to tenkrát jeden z těch malých překladatelských zázraků. Takové knihy byly za dob sovětského protektorátu na našem území na příděl. Po třech čtyřech hodinách v přední frontové linii bylo při troše štěstí konečně možné začíst se do titulní povídky. V ní uprchlý zločinec Neřád se svými kumpány chladnokrevně pozabíjí maloměšťáckou rodinku, která se mu omylem připletla do cesty, když dostala osudový nápad sjet z cesty a trochu se rozhlédnout po krajině. Takhle nějak se k nám kdysi dostávala literární zjevení. Jeden z uhranutých a přiznaně inspirovaných se jmenoval Jan Balabán.
Tehdejší vydání bylo výborem, to současné přináší kompletní podobu první autorčiny povídkové sbírky, tedy z deseti povídek je jich šest vydaných knižně česky poprvé. Ať už na prašné cestě řádí Neřád, na verandě starého domku vyhlíží stařena ženicha pro svoji mentálně zaostalou dceru nebo chromá Hulga přichází o svoji dřevěnou nohu kvůli falešnému prodavači biblí, jde u O’Connorové v zásadě o to, ukázat jako jednu z nejhorších lidských vlastností pýchu. Smrtelnou namyšlenost, která i bystrým zacloní oči a nechá je s pocitem neohroženosti vykročit do tmy propasti. Kladné hrdiny byste hledali marně. Tady jsou k mání jen padlí a podlí. A pak ti, kteří si na okamžik po nárazu zla uvědomili pravdu o svém životě. Ke štěstí jim to zrovna nepomohlo, ale milostí vidět svoji bídu obdarováni byli.
Slečna Flannery je prostě zpátky! Se vší parádou. Velmi nesentimentální samorost, jak ukazuje v doslovu historka z farmy. Při jedné návštěvě se jí dámy z literárního světa zeptaly, zda nemají problém s divokými psy. O’Connorová odhrnula závěs u okna, ukázala na nabitou brokovnici a řekla: „Už ne.“
***
Nemoc přibrousila Flannery sarkasmus a šibeniční humor pěkně do špičky. Ví, že jí moc času nezbývá.
Flannery O’Connorová: Dobrého člověka těžko najdeš Vydalo Argo, překlad Marcel Arbeit, Karel Salaquarda, František Vrba, Tomáš Vrba, 242 stran
O autorovi| TOMÁŠ WEISS, Autor je nakladatelský redaktor
