Po ještě relativně nedávných každoročních změnách ve štábu a dramaturgii si tým konečně sedl a pracuje na dlouhodobé koncepci. Dramaturgie letošního ročníku LFŠ byla skutečně povedená.
Letní filmová škola zůstává největší nesoutěžní přehlídkou svého druhu u nás a zřejmě i v okolních zemích. Z názvu je třeba podtrhnout slovo škola, protože právě jemu se program akce podřizuje maximálně a jím se LFŠ spolu s absencí soutěže vymyká ostatním velkým filmovým přehlídkám na našem území. Školit návštěvníky však lze různými způsoby. Předchozí koncepce, spojená se jménem Jiřího Králíka, který LFŠ naposledy vedl v roce 2007, preferovala výchovu spíše tradiční, zaměřenou na takzvaný zlatý fond kinematografie a na další prověřené a osvědčené tituly. Koncepce nová tento trend úplně neopouští, ale posouvá těžiště blíž k současnosti. Mladí a nadějní Letošní ročník přinesl profily několika mladých filmařů, kteří by si plnohodnotnou retrospektivu podle měřítek většiny podobných akcí ještě nezasloužili. Důsledný minimalista a formálně precizní autor Lisandro Alonso debutoval až po roce 2000, přesto se už teď řadí k nejzajímavějším tvářím argentinského filmu.
Ještě odvážnější byla sázka na „outsidera“ Dagura Káriho, jenž má za sebou pouhé tři celovečerní snímky, z nichž první dva – Albín jménem Nói a Outsider – u nás přitáhly pozornost jen dosti klubového publika a třetí, Dobré srdce, se do tuzemské distribuce zatím nedostal. Jde nicméně o tvůrce mimořádně osobitého a originálního, byť kvůli jeho dosavadnímu pracovnímu modu operandi „každý film v jiné zemi a jiném jazyce“ dost obtížně zařaditelného. Skvělá sázka na Island Přestože Kári na Islandu natočil jen jeden film a ani se tam nenarodil, jeho profil nominálně patřil do velkolepě pojatého programového bloku věnovaného právě téhle severské zemi. Přestože má Island pouhých 320 000 obyvatel, jeho kinematografie se může směle měřit s filmy z i daleko zalidněnějších evropských států a třeba Českou republiku svými úspěchy na mezinárodním poli rozhodně zastiňuje. Letošní sázka na Island byla ze strany LFŠ skvělým nápadem a programové oddělení ho výtečně rozvedlo do mnoha sekcí, včetně té, která islandské filmy spojuje s tamní neméně aktivní hudební scénou.
Argentincova sekce byla zase jiným příkladem dramaturgického tahu. Latinskoamerický film u nás v posledních letech až dekádách průběžně monitoruje několik festivalů v čele s Karlovými Vary. Profilové bloky ve smyslu „co se tam natočilo za posledních deset let“ už jsou tedy bezpředmětné, lákavější strategie spočívá ve vyzobávání titulů úspěšných na velkých světových festivalech (na LFŠ byly letos k vidění například filmy Jezero Tahoe nebo 25 wattů, které už před časem odpromítaly právě Vary) a v upřednostňování u nás málo známých zajímavých tvůrců, jako je právě Alonso.
Staří a mrtví Pro hledání nových trendů však dramaturgie LFŠ neopustila ani dřívější „klasické“ směřování. Zachovává si čich na klasiky staré (čti mrtvé, což se týká letošních retrospektiv Jána Kadára, Jacquesa Tatiho a R. W. Fassbindera), ale i klasiky novodobé, stále tvořící a – což bývá vítané – kontroverzní. Těžko v tomhle ohledu pro letošní ročník vybrat lepší jména než Béla Tarr nebo Ken Loach (jehož předposlední film Hledá se Eric navíc rezonuje se sekcí Fotbalová horečka, která je inspirována letošním mistrovstvím světa ve fotbale).
Tím přichází na řadu personální účast na LFŠ. Letošní konstelaci hvězd – vedle všech výše zmíněných stále žijících tvůrců dále přijel například Islanďan Fridrik Thór Fridriksson, polský tvůrce ze sociálně-kritické školy Robert Glinski či spolupracovník R. W. Fassbindera Harry Baer – by Uherskému Hradišti mohl závidět lecjaký festival kategorie A.
Když dojde na sekce z definice lovící v minulosti, lze s dramaturgií polemizovat, ale pouze jako rovný s rovným, názor proti názoru. Vezměme si třeba letošní přehlídku filmu noir: mohla přesáhnout i do takzvaného post-noiru v podobě filmů jako Blade Runner nebo L. A. – Přísně tajné, ale ukončit chronologicky cyklus Dlouhým loučením z třiasedmdesátého dává taky perfektní smysl, protože Altman v něm žánrová pravidla obrátil ve své nejlepší tradici naruby.
Dobrá produkce není přepych Sedl si konečně i tým produkční, ale to neznamená, že by zcela zmizely provozní problémy, které LFŠ dlouhodobě sužovaly. Někdejší „charismatický vůdce“ Jiří Králík sice přehlídku táhl silou své vůle, ale lepší produkce se opravdu osvědčila.
PR aktivity LFŠ jsou dnes na vynikající úrovni, jednotící vizuální podoba má originální nápad a promo akce nejen po Uherském Hradišti jsou nepřehlédnutelné. Reliktů minulosti nicméně zůstává víc než dost. Tím hlavním je hazardování s kapacitou akce. Oproti jiným tuzemským filmovým přehlídkám, které „hrají“ na zakupování lístků, na LFŠ platí pravidlo „kdo dřív přijde, ten sedí“.
Nejpopulárnější sekce jako Film a živá hudba (ano, němé snímky doprovázené naživo experimentální hudební produkcí) nebo Divoká devadesátá (méně známé, ale o to výraznější tuzemské filmy z první porevoluční dekády) přitahují absurdní návaly lidí: v prvním případě je třeba dostavit se do kina Hvězda aspoň půl hodiny před začátkem projekce a vystát si frontu zabírající celé foyer. V sálech je navíc zakázáno rezervování sedaček dalším, což je ale asi rozumné pravidlo.
Další výhrady směřují k zamýšlenému edukativnímu smyslu celé akce. Tradičním prvkem LFŠ vždy byly úvody před projekcemi. Některé z nich však dlouhodobě vyvolávají nevoli diváků. Důvodem je nekompetence: buď prozrazují peripetie či dokonce konec filmu nebo se s uváděným snímkem poněkud míjejí.
To první je případ letošních úvodů zmíněné sekce filmu noir, druhý příklad se odehrával třeba na projekcích snímků Bély Tarra. Úvody jistě ano, ale krátké a zasvěcující, ne úmorné analýzy formální stránky a podobně, které mají místo buď v diskusi po filmu nebo v samostatné přednášce k celé příslušné programové sekci.
Folklorem LFŠ jsou dlouhodobě technické problémy. V Uherském Hradišti stále dochází k výpadkům, které se dít nemusí. Filmy začínají se zpožděním. Na projekci časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové Katka se přeházely filmové kotouče. Dobré srdce Dagura Káriho čekalo na české elektronické titulky několik minut – a ty pak byly přeložené velmi „od oka“, často dokonce proti smyslu anglického originálu. To jen namátkou.
Problém je i v programování. Na LFŠ se i letos tradičně hrálo příliš mnoho filmů. Více nemusí být nutně lépe: důležitý aspekt spočívá v tom, zda je ta masa oživlých obrazů ukoukatelná. LFŠ si i letos ukousla víc, než mohli její návštěvníci stihnout strávit: spousta titulů je do kin nasazována zřejmě nazdařbůh, filmy a debaty k nim se v rámci jednotlivých sekcí překrývají, pokud se divák některému programovému bloku chce věnovat systematicky, nemá šanci.
Vary versus Hradiště Velká část filmů na LFŠ běží pouze jednou. Pobyt v Uherském Hradišti se tak zvrhává v hysterické plánování denního programu v duchu vidět a zemřít. Snaha uvést co nejpestřejší a nejreprezentativnější program je samozřejmě vlastní každému festivalu, soutěžnímu i nesoutěžnímu. Je však třeba počítat i s návštěvníky, kteří nepřijedou oddaně na celou dobu trvání a přesto touží vidět zajímavou část programu. Aniž by bylo možné tyhle dvě klíčové části letního filmového programu v České republice srovnávat, festival v Karlových Varech svůj letošní program o trochu ořezal a bylo to ku prospěchu věci – například právě proto, že se některé tituly mohly častěji reprízovat. Srovnávat festival v Karlových Varech s přehlídkou v Uherském Hradišti skutečně nejde: obě akce mají svá specifika. Přesto nelze nevidět, že pro spoustu filmofilních diváků představují povinnou část léta a že jsou obě fatálně spjaté s místem svého dění. Stejně jako LFŠ nevznikla v Uherském Hradišti, nejsou ani Karlovy Vary rodištěm své filmové přehlídky – a tamní dnes neodmyslitelné festivalové centrum, hotel Thermal, se k akci přidal pěkně za pochodu.
Džungle před plátnem Málokterý filmový festival je tak srostlý se svým městem jako Letní filmová škola s Uherským Hradištěm. Pro provoz i atmosféru akce jsou klíčová zejména sousedící kina Hvězda a Mír na náměstí Míru a prostor kolem nich. Tím je celkem rozlehlý park, ve kterém se během přehlídky rozkládá množství stánků s nefilmovými kulturními aktivitami, s jídlem, pitím, etnickými hadýrky a další nabídkou.
Na spojnici mezi Hvězdou a Mírem se nelze aspoň jednou za trvání akce nepotkat s kýmkoliv, koho potkat chcete i nechcete. A semafory na přechodu pro chodce přes třídu Maršála Malinovského, která areál odděluje od centra Uherského Hradiště a přes kterou musí několikrát denně přejít každý účastník, jsou dokonalou ukázkou filmové demokracie: v davech čekajících každých několik desítek vteřin na zeleného panáčka stojí bok po boku držitelé Zlaté palmy, klasici národních kinematografií, rozlítaní členové štábu, novináři i – a to v první řadě – „řadoví“ návštěvníci. Takové rovnostářství se na žádné jiné filmové přehlídce srovnatelné velikosti nevidí.
Mottem i výtvarným leitmotivem letošního ročníku LFŠ byla „zahrada filmových rozkoší“. Stromy hustě zarostlý park kolem zmíněných kin lze za zahradu označit jen stěží. I když se k němu slogan určitě nevztahoval, se skutečností zarezonoval možná nechtěným, leč rozhodně nosným způsobem. Džungle kolem náměstí Míru přehlídce celkem ochotně nabízí svou náruč, ale kultivaci do roviny pečlivě okopávané, odplevelené a pravidelně zalévané zahrádky se brání. A je to tak dobře. Určitá míra improvizace k Letní filmové škole vždycky patřila, filmovým rozkoším většinou nějak zvlášť neubližuje a hlavní cílové publikum – mladí lidé kolem dvaceti – se jí nejenže nebrání, ale dokonce ji ocení. Tenhle festival není pro starý.
***
Letošní sázka na Island byla ze strany LFŠ skvělým nápadem a programové oddělení ho výtečně rozvedlo do mnoha sekcí, včetně té, která islandské filmy spojuje s tamní neméně aktivní hudební scénou
U jednoho semaforu čeká několikrát denně každý: držitelé Zlaté palmy, klasici národních kinematografií, členové štábu i „řadoví“ návštěvníci. Takové rovnostářství se na žádné jiné filmové přehlídce srovnatelné velikosti nevidí.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
