Počítám-li dobře, pak Kratochvilův dvanáctý román (připočítat musíme čtyři knihy povídek plus divadelní hry a eseje) je možná trochu odskokem k lehčí múze, takovým spisovatelským kapricem po náročných románech Herec (2006) a Slib (2009). Je možná jeho románem vůbec nejhravějším, tedy v tom smyslu, že si tu suverénně pohrává se čtenářem, byť to je věc, která je Kratochvilovi jaksi imanentní, a jsou knihy, kde matení je principem, radostí a slastí: třeba v Nočním tangu (1999), kde se jména všech postav několikrát promíchají, takže čtenáři už ani nepřijde divné, že tam táhnou blaničtí rytíři na Kreml a vyskytuje se tam mluvící ježek, jako spíše to, že se každou chvíli někdo jmenuje jinak.
V románu Femme fatale se až do poloviny zdá, že se matení nekoná, neboť první část knihy je na Kratochvila nezvykle přímočará „realisticky“ vedeným vyprávěním o jedné zvláštní, ale v podstatě představitelné lásce mezi jedním normálním mužem a jednou výjimečnou dívkou. Vypravěčem je brněnský tělocvikář, ovšem žádný jednoduchý svalovec, nýbrž přirozeně inteligentní muž, který se v listopadových dnech 1989 seznámí s děvčetem, jež přijelo z Prahy do Brna ukázat své modřiny z Národní. Tu noc přespí u jeho rodiny na Mendláku (Mendlovo náměstí, pro mimobrněnské) a za pár týdnů, když přijede znovu, jsou už milenci. Děvče tělocvikáře svede, což mu nečiní problém, neboť tělocvikář se sám považuje za „promiskuitní prase“.
Je však z té přímočarosti poněkud vyplašen a záhy si uvědomí, v jakých nebezpečných pastích by se ocitl, kdyby se do citu s ní příliš ponořil. Ono děvče je totiž nebezpečnou femme fatale. Na první pohled na ní není nic zvláštního, o to silněji působí jakýsi její temný, muže ničící erós. Ten se nerealizuje ani tak v sexuálním životě (tělocvikář vzpomíná, že v posteli nebyla nic moc, jen „urputně pádlovala ke svému orgasmu“), nýbrž v bezděčné potřebě muže zaplétat do svých tenat, likvidovat je citově, poutat je k sobě a po čase pak vymačkané, zničené a použité zase odhazovat. To si tělocvikář včas naštěstí uvědomí, zajde ostatně za přítelem psychologem, který mu podá brilantní analýzu takového tvora, tělocvikář pak zažije ještě pár výstražných chvil, načež se z jejího života sebezáchovně stáhne a pozoruje jej pouze zpovzdálí...
Ono je totiž co pozorovat. Katčina „fatalita“ je průvodním znakem jejího literárního talentu (nebo je to naopak a talent je projevem fatality?). Do Brna už přijede s rukopisem románu (nebo to jsou povídky? Myslím, že v tom nemá jasno ani autor) Osidla, který všichni zhltnou na jeden zátah, a když vyjde, stane se hitem prvních let svobody, ba přinese autorce jistý věhlas i v zahraničí. Kniha se stane tím posledním zábleskem velkého „slunce literatury, než definitivně zapadne“. Je tak dobrá, že neměla „ani nejmenší šanci zapadnout“.
Je to s tím geniálním dílem samozřejmě fikce, navíc - jako u Kratochvila vždy - sugestivně podaná, jen myslím ne úplně odpovídající realitě těsně polistopadové: neboť jestli skutečně někdy zapadaly do nenávratna jedna „úžasná“ kniha za druhou a jestli někdy nikoho skutečně nezajímaly nové literární talenty, dokonce ani tak fatální, jako má být ten té Kateřiny Káníčkové, pak to bylo v tom krátkém čase polistopadové exploze, která narychlo odhodila literaturu na okraj zájmu společnosti, a ta se snad teprve pak pomalu vracela na své místo, ale už jinak a jen k některým.
Ale to není tak důležité, ostatně tenhle román, i když aspoň v první polovině zasazený do časoprostoru Brna prvních let devadesátých, tak tenhle román je méně „historickospolečenský“ než Kratochvilovy knihy předešlé. O nich jsem vždy psal, že jsou v české literatuře ojedinělou „kronikou“ druhé poloviny dvacátého století, ba zvláště devadesátých let, ovšem kronikou, která se už v průběhu psaní mění v mýtus s originální osobní mytologií: všechny ty podivné přízraky a úkazy, bytosti s hypertrofovanými vlastnostmi, mrzáci a estébácké nebo kágébácké stvůry... ta jakási temná představivost, která vede k navození úzkosti a ohrožení, nikoli však nějakými lacinými efekty, ale vyjadřováním vnitřního stavu prostřednictvím symbolického příběhu. Kratochvilovými postavami zmítají osudové vášně a pudy, jsou taženy nějakou fatální předurčeností až k záhubě, která je zároveň slastí a mysteriem. Vím, že tento druh psaní může po čase iritovat, neboť ano, je artistní, vyžaduje jistou poučenost, každý si v něm nepočte. A autor rád vyvádí čtenářovi psí kusy. Sex prohnaný psacím strojem Ještě však k té nadějné spisovatelce. Pochopitelně, že tou fatalitou, které Kateřina zasvětí život, je literatura, neboť to je koneckonců i autorův osud. Nemůže psát, aniž by zdroje svého psaní nenapájela - velmi kýčovitě řečeno - krví svých obětí. Aby tvořila, potřebuje ničit, potřebuje vysávat a sama být vysávána. Není schopna skutečné lásky, skutečného prožívání a sdílení, a tedy ani skutečného sexu - ten nahrazuje sadismem. Sex, ale i vlastně všechno ostatní, je jen nástrojem, jen utilitárním materiálem, který prožene svým psacím strojem -tedy computerem, který začátkem 90. let získá od nějaké západní nadace, která na Východě hledá talenty. Nakonec taková požírací, kudlankovská existence vede k sebedestrukci a k odplatě, která je tu předvedena ve stylu triviálních krváků: umučí ji kati najmutí matinkou jejího milence, který si kvůli ní vzal život.
Tím jsem tu prozradil až příliš, ovšem tak román ani náhodou nekončí, to je jen jeho první část, kterou čtenář přečte jak malinu, neboť jestli by někdo mohl sekat bestselery jeden za druhým, takové ty „romány pro ženy a muže“ (tím se nechci nikoho dotknout, vím, jak jsou nutné, a málokdo to umí), pak je to, ano, Jiří Kratochvil. Jenže pak je tu druhá část a to, co se zdálo být přehledným erotickým thrillerem s jistým hlubším pozadím, je náhle jedna velká hádanka. Pryč je náhle srozumitelný a přehledný svět učitele tělocviku, ze kterého se stal podnikatel přes „fitnesky“ a jehož obyčejný život na čas zmate „nebezpečná známost“ s fatálním přízrakem, oním „nočním sluncem“, jak se jmenuje první část knihy.
Ta druhá se jmenuje Buben, a i když se ten nástroj ve vyprávění vyskytuje, lámu si nad jeho „hlubším smyslem“ hlavu a na nic kloudného nepřicházím. Vypadá to zpočátku na rafinovaný duchařský pandán k úvodnímu vyprávění: Kateřina se na počátku roku 1990 objeví jako dvojnice Kateřiny č. 1, která, jak víme, za pár let zahyne bídnou smrtí. Kateřina č. 2 je jakýmsi jejím „posmrtným klonem“, tvorem, který „přešel z pekla“ a vrátil se o pár let zpět, aniž by však mohl do života Kateřiny č. 1 zasáhnout. Párkrát se o to pokusí, chce ji varovat, ale fatální a tragické důsledky jejích snah ji odradí. Jako záhrobní tvor nemá právo do života zasahovat. Zprvu má čtenář dojem, že bude sledovat jaksi inverzní historii první části knihy, že nyní dojde k propojení obou částí, jak by to snad konvenčnější a odhadnutelnější spisovatel pečlivě provedl.
Ale nic takového se nestane. Cesty vyprávění Jiřího Kratochvila se začnou ubírat zcela fantaskním směrem: záhrobní Katka se ocitne na čas v brněnské squatu, tam se stane tou bubenicí, ale pak se začne dít něco zvláštního, Kateřina se smrskává a smrkává a hopla! - už je z ní malá myška a ocitne se v jakémsi alternativním světě liliputů, kterému vládne dvojník Rudolfa II. S „Rudolfem II.“ si Kateřina promluví o literatuře, císař si postěžuje na realismus, který je bastardem literatury, jenže pak zjistí, že je Kateřina k nepotřebě, neboť jako záhrobní bytost nemá sexualitu a nemůže ani rodit děti a toto království je bez žen, a tudíž vymírá. Pak se tam ještě objeví inteligentní gryf, který Kateřinu odnese do lesa na okraji Brna. Onen gryf, napůl orel a napůl lev, je totiž tesař či truhlář. Kateřina mu pomáhá v dílně, byť není příliš zdatnou řemeslnicí. Další děj je podobně neodhadnutelný, jako se v hádance ztrácí i závěr, ve kterém se objeví buben a bubenice, tedy jedna z Katek, musíme si chvíli vzpomenout, která to je, zda ta živá, či mrtvá. A zda onen buben není svatým grálem nebo čím.
Ne, já vůbec nechci karikovat Kratochvilovo psaní, i když se obávám, že takový banalizující přepis tak nakonec vypadá. Na to si příliš jeho psaní vážím a nepřestává mě bavit, i když mu jaksi není rozumět. Zároveň si nejsem jistý, jestli na „gryfích“ (nebo gryfových) křídlech svého vypravěčského letu nenabral směr až příliš divoký, až tam, kde každý rozmach maže předchozí stopy, zanechávaje pak diváka/čtenáře sice užaslého, ale co naplat - zmateného a popleteného. Ale jistě, je to jeho právo i riziko, gryfa brněnského.
***
ROMÁN KNIHA TÝDNE Femme fatale
Jiří Kratochvil Druhé město, 2010, 200 stran
Cesty vyprávění se začnou ubírat zcela fantaskním směrem: záhrobní Katka se ocitne na čas ve squatu, tam se stane bubenicí, ale pak se stane něco zvláštního - Kateřina se smrskává a smrskává a hopla! - je z ní malá myška
