ŘÍM/PRAHA „Nemusím ani Veltroniho démonizovat. Zruinoval se sám vlastní rukou – svoji beznadějnou snahou, aby se zapomnělo na jeho angažmá v Prodiho vládě, komunistickou minulost jeho strany i jeho samého.“ Takto „gentlemansky“ se o svém levicovém sokovi vyjádřil Silvio Berlusconi.
Politická minulost předáka loni vytvořené centristickolevicové Demokratické strany Waltera Veltroniho je ovšem pouze jedním z rozměrů jednoho z favoritů voleb.
Veltroni je v Itálii znám především jako oblíbený římský starosta a důstojný nástupce Romana Prodiho.
A pokud je mu něco vyčítáno, pak je to údajná nedůraznost a až přílišná ochota ke kompromisům.
Pro milovníky politických paralel se nabízí často zmiňovaná podobnost Veltroniho s demokratickým favoritem amerických prezidentských primárek Barackem Obamou. Oba muži se sice liší barvou pleti, mírně i věkem (52letý Veltroni je o pět let starší), existuje zde ovšem názorová shoda a personální pouto. Veltroni si od svého illionoiského vzoru vypůjčil heslo („Yes we can!“ – tedy „Ano, my to dokážeme!“), a dokonce napsal předmluvu k italskému vydání jeho knihy Troufalost naděje (v anglickém originále Audicity of Hope, italsky l'Audacia della speranza). A není náhodou, že Veltronimu poskytl podporu a trochu šarmu hollywoodský herec a Obamův velký stoupenec George Clooney.
Mezi oběma muži však existují i rozdíly, a to nejen ty týkající se barvy pleti a věku. Především je to výše zmiňovaný Veltroniho politický původ. Svoji kariéru totiž spojil s dnes již neexistující Komunistickou stranou Itálie (PCI). V 15 letech vstoupil do její mládežnické organizace, o šest let později se pak za PCI stal i radním v Římě.
„Mladík“ mezi politiky S italskou metropolí je svázána i doposud nejznámější etapa jeho politické kariéry. V roce 2001 byl zvolen starostou Říma, o pět let později svůj mandát pohodlně obhájil. V souvislosti s působením v čele „věčného města“ jsou zmiňovány především jeho tahanice s ilegálními romskými přistěhovalci či taxikáři. Připomínána je i jeho zásluha na zrodu římského filmového festivalu – k nelibosti organizátorů jeho slavnější obdoby v Benátkách.
Veltroni má za sebou i vládní zkušenost, a to, když v letech 1996–1998 zastával funkci vicepremiéra v kabinetu Romana Prodiho. K jeho politickému angažmá je nutno počítat i předchozí šéfování deníku l'Unita – tedy novin v minulosti pevně spjatých s PCI, od počátku 90. let pak s reformní částí kdysi komunistické levice.
Když umírněné křídlo někdejšího komunistického tábora spojilo síly s levicově orientovanými křesťanskými demokraty, padla při výběru vůdce nově vzniklé Demokratické strany právě na Veltroniho. Muž, který je v italské „gerontokracii“ považován za příslušníka mladší generace – i Berlusconimu je už přes sedmdesát – byl zvolen drtivou většinou téměř 76 procent hlasů.
