Zatímco jinde obchody čile kvetly, u jeho pultíku se každý sice zastavil, pečlivě prohlédl, avšak nic nekoupil. Zhruba v polovině večera dorazil i sám promotér. Když uviděl cenovky, naprosto se zhrozil: „To nemůžete prodávat takhle lacino! Tady je běžná cena za desku 12 až 15 eur, takhle to působí hrozně podezřele. Všichni si budou myslet, že to je nějaký výprodej, koukají na to skrz prsty...“ Basista si tedy nechal poradit, upravil cenovku u cédéček na 12 eur... a ještě do konce akce jich prodal osm.
V Česku pořád zlevňování funguje. V supermarketech se lidé rvou o prošlé zboží jen proto, že je levnější, i když je to často o zdraví. Restaurace nabízejí polední menu za šedesát korun, i když je jasné, že při takovéto ceně se prostě kvalitní suroviny použít nedají a vše je z prášku a obskurních polotovarů. Asi to bude ještě chvíli trvat, než si spousta lidí uvědomí, že vždy je něco za něco a „levně“ nemusí nutně znamenat „výhodně“. Krásně je to vidět na nejrůznějších hudebních akcích se vstupem zdarma.
Vdobě, kdy se nahrávky pomalu, ale jistě stávají jen prostředkem propagace a většina hudebníků vydělává na nepřenosnosti zážitku, lze takové vystoupení zorganizovat jen se silnou podporou sponzorů. Ti ovšem nerozdávají peníze jen tak. Akce, které jsou zdarma, tak většinou znamenají naprostou rezignaci na dramaturgii a halabala seskupené účinkující, u nichž je jediné kritérium - aby přitáhli co nejvíce publika. O tom, že se masovost obvykle s kvalitou moc nekamarádí, už toho bylo napsáno mnoho. Zatím to mnoha lidem nedochází a namlouvají si, jak pěkně ušetřili. „No nekupte to, když je to tak levný...,“ smějou se pak s Jaromírem Hanzlíkem u hromady bot, které jsou všechny levé.
O autorovi| Antonín Kocábek, redaktor LN
