Nejsou to přitom ty země, kde je nejhůř nebo se tam nejvíc škrtá.
Někde se jednoduše při sebemenší příležitosti vyráží do ulic, jinde se společenská frustrace stahuje do hospod, barů a soukromých kuchyní. Rozdělení na divoký ležérní jih a spořádaný sever Evropy tady funguje spolehlivě. Ne že by se ve Finsku nebo Dánsku občas nestávkovalo. Pro fotoreportéry je to ale nuda. Zárukou nejlepších kousků je tradičně osa Paříž – Atény – Řím.
Nákupy a klid
Každá země má svůj typický stávkový charakter formovaný temperamentem a historií. Když se koncem září před prosluněným Rudolfinem sešlo čtyřicet tisíc odborářů protestovat proti vládním škrtům, byl to co do účasti polistopadový český rekord. A prezident Klaus si nenechal vzít příležitost k tradiční společenské glose. „Já jsem se dozvěděl půvabnou věc, že v jedné instituci se rozhodli přijít na tu demonstraci, ale po česku. Jak je všechno zkarikováno, aby nikoho nenaštvali, tak si všichni vzali náhradní volno. To je klasická ukázka české demonstrace.“
Držíme se při zemi, jako ve všem. Na fotkách z těch několika českých polistopadových demonstrací neuvidíte komunistické radikály s šátky přes tváře jako v Řecku ani stylizované levičáky v drahých sakách maskujících vysokou cenu patinou a s kašmírovými šálami kolem krku.
České demonstrace, to je klid a pohoda. Vybočila z něj snad jen stávka železničářů v roce 1997, která odstartovala pád vlády Václava Klause. Jinak už se zažil klasický model. V práci si člověk vezme náhradní volno. Ráno nasedne v dobře organizované sestavě do autobusu a vyrazí do centra Prahy. Zpravidla se jezdilo na Letenskou pláň, podzimní Rudolfinum byla novinka. Přes poledne se podemonstruje a pak přichází volný program. České demonstrace jsou sešlosti odborářů středního věku. Mladé zde na rozdíl od jihu Evropy nepotkáte. V ulicích bývají později odpoledne k vidění taškami obtěžkaní odboráři vracející se z nákupů k autobusům. Dřív to byla Kotva, teď je prý hitem Palladium na náměstí Republiky, obrovské nákupní centrum deset minut pěšky od Rudolfina.
Škrtací vláda Petra Nečase tak může být celkem v klidu. Vlna stávek je velmi nepravděpodobná. Odboráři si raději obšlápnou politické kuloáry a vše předjednají v pohodlí a klidu sekretariátů. Asi i proto jsou dnes z obou emeritních odborářských předáků politici. Otec pracujících Richard Falbr seděl za socialisty v Evropském parlamentu. Milan Štěch je dnes hlavním kandidátem ČSSD na předsedu Senátu. V šancích se s ním nemůže měřit ani místopředseda strany Zdeněk Škromach, mimochodem, též bývalý odborář. Ovšem jen komunálního formátu. Kdysi býval předákem v Sigmě Hodonín. Štěch je těžší politická váha, přestože nemá stranickou funkci. Je ale mocnou spojkou mezi odbory a politickým establishmentem. Právě tím se české odbory řadí do klidného severoevropského křídla spolu s Němci a Skandinávci.
Sláva, francouzský materiál!
Přitom čeští odboráři tolik touží po jižanské okázalosti politiky v ulicích. Nový předák Jaroslav Zavadil si pochvaloval, že Rudolfinum bylo vlastně první jižanskou demonstrací v Česku. „Když jsem jezdil do Francie, tak jsem si přál, abychom takový ,materiál‘ měli. Teď ho máme.“
Co do teatrálnosti jsou Francouzi evropskou jedničkou. Teď znovu ukázali, jak jsou tvořiví. Když se čím dál nepopulárnější prezident Nicolas Sarkozy rozhodl, že už konečně prosadí reformu důchodů, počítající mimo jiné s penzí až ve dvaašedesáti letech, nikoliv v dosavadních šedesáti, vyrazili do ulic. Jenže klasickou paralýzu země, kdy stojí vlaky, letadla, metro a jsou zavřené školy, si už nemohli dovolit. Sarkozy totiž sebezáchovně hned po zvolení v květnu 2007 prosadil zákon o minimální službě, který to zakazuje. I ve stávce teď musí jezdit alespoň každý třetí vlak a autobus a musí být otevřena i třetina škol.
Ve Francii totiž v poválečné historii nepadaly vlády proto, že by je shodil nějaký místní Paroubek nebo Tlustý. Demise se podávaly po týdnech nepokojů, kdy se stal premiér tak neoblíbeným, že ho prezident, obávající se o svou vlastní popularitu, vyměnil i s celým kabinetem. Ulice mluvila v Paříži do politiky tak jako nikde v Evropě. V odborech je tam přitom nejméně lidí – jen devět procent ve srovnání s 80 procenty Dánů a Finů a 30 procenty Čechů. Jenže společnost šla většinou za odbory proti politikům. Proto Sarkozy tak potřeboval utnout odborářům příležitost paralyzovat zemi. Jenže ti to tentokrát udělali ještě důkladněji. Obsadili přímo všechny rafinerie a přístavy, takže Francie byla za pár dní bez benzinu. Fronty lidí s kanystry u čerpacích stanic připomínaly Ceau?eskovo Rumunsko nebo Chávezovu Venezuelu.
Děti z dobrých rodin
Při promýšlení, jak udržet zemi v chodu, Sarkozy zapomněl také na popeláře a další komunální služby. Marseille a Toulouse za pár dní připomínaly obří smetiště. Na jihu Francie bývá v říjnu ještě dost teplo, takže po dvou týdnech byl zápach hnijících odpadků tak nesnesitelný, že místní dali dohromady týmy dobrovolníků, které začaly ve volném čase popelnice odklízet. Byl to ale poměrně riskantní počin, nejen hygienicky: Rozezlení odboráři začali na stávkokazy dost agresivně útočit.
Do stávky proti pozdějším penzím naskočili i gymnazisté. Když je chuť demonstrovat, důvod se přece vždycky najde. Teď se prý studenti báli, že budou těžko hledat místa, když staří budou muset zůstat v práci déle. Mezi mladými Francouzi stále panuje silná touha prožít si na vlastní kůži alespoň jednou svůj divoký květen ‘68, kdy hořely barikády na levém břehu Seiny. Šestnáctiletý Xavier Chabrol z lycea na pařížském Saint Germain, kam chodí hlavně děti z elitních rodin, se s tím ochotně svěřoval reportérům.
Studentské bouře bývají ve Francii tím vizuálně nejpoutavějším. Když se na jaře 2006 rozhodl tehdejší premiér Dominique de Villepin usnadnit mladým lidem hledání práce tím, že dá firmám šanci nabídnout jim smlouvy s delší zkušební dobou, rozjelo se jedno z nejbarvotiskovějších vzepětí. Po letech se znovu stavěly barikády na univerzitách. Bylo krásné jaro, svítilo slunce. Francouzi mají cit pro režii protestu a stylizaci. Takže se před kamery CNN a BBC patřičně vyladili. Záběry decentně nalíčených studentek na ramenou svých spolužáků obsadily titulní strany. Ukázaly, že tak jako v roce 1968 se opět bouří mládež z dobrých rodin. Poslední modely mobilů, diamanty v uších, nenápadně luxusní tašky od Diora. A dosáhli svého. Nenáviděný zákon se stáhl, de Villepin padl a v politice skončil. Armáda místo peněz
Francouzské protesty bývají teatrální, ale ne násilné. Zpravidla tady nelétají Molotovovy koktejly a nebývají zranění a mrtví. Ti jsou k vidění v Řecku. Jestli jsou dnes Atény v něčem evropskou jedničkou, pak v počtu silných anarchisticko-levicových enkláv, které si nenechají ujít jedinou příležitost, aby se předvedly. Není to žádná společenská spodina, jak se sem tam snaží tvrdit politici. Základnami stávek jsou řecké univerzity, kde si tamní intelektuálové, stejně jako pařížská mládež, se zpožděním odžívají svůj bouřlivý rok 1968. V knihovnách pročítají Deridu, Deleuze a Bourdieho. Téma pouličních nepokojů je na řeckých univerzitách seriózním studijním oborem. Spolky jsou přímo propojeny s místními komunisty a radikálnějšími křídly socialistické strany PASOK. Když jde o boj proti nenáviděným kapitalistům, agresivitě se meze nekladou.
Proto se evropští politici tolik báli, co přijde, až se Řecku naordinují tvrdé rozpočtové škrty. V kuloárech se často žertovalo, že v nejhorším se tam místo peněz rovnou vyšle armáda a Řecko se bude muset spravovat podobně jako Kosovo. Obavy byly o to větší, že v Aténách zasahuje i Mezinárodní měnový fond. Pro radikální levici spolu se Světovou bankou ikona amorálního kapitalismu. Žerty skončily v květnu, když radikálové po spálení vlajek Evropské unie přitvrdili a zápalnými lahvemi zaútočili na banky. V jedné z nich uhořel muž a dvě ženy, jedna byla navíc těhotná. Po tragické události se Řekové trochu zklidnili a dnes na sebe poutají pozornost spíš transparenty před Akropolí. Hesla se ovšem mění jen málo: Mezinárodní měnový fonde, táhni domů. Komunisté všech zemí, spojte se.
S velkými škrty se museli smířit Britové, Irové a Němci. Nikde ale lidé do ulic nevyrazili. Přes tvrdé časy jsou stávky velmi krotké až neviditelné. Sem tam si o vyšší platy odstavením letadel řeknou piloti British Airways nebo Lufthansy. V Německu se od sjednocení dramatičtěji stávkovalo jen v roce 2004, když tehdejší sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder prosadil na německé poměry tvrdé reformy trhu práce známé jako Hartz I – IV. Na demonstracích dostal pár zásahů vajíčky či rajčaty a pod tlakem musel vyhlásit předčasné volby, které ukončily jeho politickou kariéru. Celkově byl ale v Německu klid od chvíle, kdy počátkem devadesátých let nejsilnější odborářská centrála IG Metal uzavřela s politiky pakt o neútočení.
V Británii se těžko stávkuje už od osmdesátých let, kdy konzervativní premiérka Margaret Thatcherová minimalizovala manévrovací prostor. Proto Britové tolik chtěli, aby pro ně neplatila Evropské listina práv a svobod, která je dosud nejvyspělejším katalogem kolektivních odborářských práv. ?
O autorovi| Lenka Zlámalová, analytička LN lenka.zlamalova@lidovky.cz
