Omlouvám se, že odbočím od svých obvyklých technických a civilizačních témat k politice, ale jen trochu, i když... Zkrátka, k něčemu, co mě štve. Čtu v novinách, že si Miloš Zeman coby lídr politické strany vybral jako ekonomického poradce Františka Čubu. A čtu, že Čubovo slušovické družstvo bylo „chloubou Husákova a Jakešova režimu“. A to je lež jak věž.
Na začátku osmdesátých let jsem pracoval jako grafik v deníku Mladá fronta. Poznal jsem tedy cenzurní systém zblízka. František Čuba a jeho družstvo nebyli „chloubou režimu“. Byli trnem v oku. František Čuba je osobnost formátu Tomáše Bati, a že měl tu smůlu, narodil se do špatné doby. Za Husákova a Jakešova režimu se mu podařilo vybudovat v groteskně abnormálních podmínkách fungující podnik, který prosperoval líp, než prosperují mnohé dnešní soukromé podniky, o státních tunelárnách typu ČSD nemluvě. Je lež jak věž, že se mu to podařilo proto, že mu „režim šel na ruku“. Ten mu šel po krku všemi prostředky a sotvakteré družstvo mělo na krku tolik kontrol a žalob jako družstvo slušovické. Nebylo chloubou, bylo tabuizované a na povrch se smělo vynořit až s nástupem Gorbačovovy „perestrojky“. To už pukaly ledy, režim se hroutil a bylo jasné, nebo aspoň se to zdálo mnoha lidem, že schopným lidem typu Františka Čuby přeje budoucnost. On znamenal ten „ostrůvek pozitivní deviace“, o kterém psal Miloš Zeman ve svém proslulém článku v Technickém magazínu.
A v té době - i na to si vzpomínám - mě šokoval článek, snad v samizdatových Lidovkách, na to si už nepamatuju, kde se o Čubovi psalo jako o padouchovi a o jeho družstvu jako o nějakém bolševickém podniku. Politováníhodný byl jeho konflikt se Stanislavem Devátým. Tento statečný člověk a disident by tenkrát těžko hledal uplatnění jinde než v Čubových Slušovicích, a když pak vstoupil do otevřeného konfliktu s režimem, Čuba mohl těžko dělat něco slušnějšího než se pokusit ho ukrýt na Slovensko. Byla to hnusná doba, ovšem to, co se kolem Čuby dělo po převratu, bylo neméně hnusné. V době, která mohla pohnat před soud skutečné zločince a vlastizrádce a kdy bylo možné postavit komunistickou stranu mimo zákon, šli pohlaváři Státní bezpečnosti do bohatě placeného důchodu a všichni se raději zabývali „temnými nitkami Slušovic“, jak to hezky vyjádřil Václav Havel. Uplynulo dvacet let od té doby, mnohé tehdejší hlavy vychladly a nové uzrály, ba narodily se. Snad nastane doba, kdy bude možné o někom prohlásit, že dobře pracoval i za minulého režimu. Zajímavé: o takovém Antonínu Panenkovi nikdo nenapíše, že to byl normalizační fotbalista, preferovaný Husákovým režimem, který směl jezdit hrát fotbal do světa, zatímco chartisté seděli ve vězení anebo topili v kotelnách, ba dokonce mohl působit v Rapidu Vídeň a vrátit se zpět do Bohemians. To by prostě nikoho nenapadlo.
Antonín Panenka dostal od Václava Klause medaili Za zásluhy, velmi správně. Snad jednou někdo řekne Františku Čubovi „děkuji“. I kdyby se to stalo před deseti lety, přišlo by to pozdě.
