Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Licháči a lovec slov

Česko

Lichožrouti jsou žrouti ponožek. Tvorové, kteří způsobí, že z páru zůstane vždy jen jedna (přirozeně ta lichá). Podle PAVLA ŠRUTA (70) žijí tihle škůdci všude. I v Africe, kam tento básník a spisovatel situoval pokračování svého veleúspěšného díla.

* Vy jste někdy byl v Tanzanii?

Ne, nikdy. Já nejsem lovec dobrodružných zážitků, spíš lovec slov. V životě by mě nenapadlo trmácet se na Kilimandžáro. Prostě se mi zalíbilo, jak to slovo zní. A zdálo se mi vhodné jako jméno nějakého zchátralého baru nebo punkového klubu, kde by mohli řádit lichožrouti. A právě proto do takového podniku nastěhoval Kudla Dederon svůj gang Kojotů, divokých lichožroutů.

* Kolik ponožek lichožrouti sežrali vám, než jste je začal studovat a výsledky svého bádání sepsal do knih?

Strašnou spoustu! Mám jednu velkou krabici, kam házím své osiřelé licháče. Ale v nouzi je pak nosím. Občas se dokonce stane, že se v ní zničehonic objeví ponožka, která mi nikdy nepatřila.

* Jak si to vysvětlujete?

Nijak si to nevysvětluji, jen žasnu. Jsem rád, že jsem zjistil, kdo mi jednu ponožku z páru žere, ale kdo mi nechává tyhle liché dárečky, to nemám ponětí. Stejně jako netuším, jak se lichožrouti vlastně rodí... Už mě napadlo, že až dokončím poslední třetí díl, tak sepíši všechny výsledky bádání románové světové kapacity na lichožrouty, pana profesora Kadeřábka a jeho asistentky magistry Miklíkové. Bude to spíše pro dospělé – takové vědecké teorie o lichožroutím sexu a podobných radostech života.

* Pokud vím, tak původně se lichožrouti objevili jen jako básnička v knize Příšerky a příšeři. Co vás vlastně přimělo zrovna tyhle postavičky rozpracovat do podoby románu?

To nebyl ani tak můj nápad jako spíš mé kolegyně Galiny Miklínové. Společně jsme připravili už devět publikací, z toho tři knihy básniček. A jednou z nich byly právě Příšerky a příšeři, jakýsi sumář všelijakých domácích potvůrek – a mezi nimi se objevil i lichožrout mé ségry Božky a labužník na ponožky. AGalina tehdy prohlásila, že je škoda odbýt takhle hezkou příšerku pouhou básničkou, když žije snad ve všech rodinách – že prý je to téma na román. Tak jsem ho napsal a nastal princip sněhové koule, z níž už nemůžu vyskočit. Původně jsem druhý díl vůbec nezamýšlel, o čemž svědčí i to, že jsem v první knize nechal zápornou postavu Kudly Dederona zmizet pod troskami při demolici baru Kilimandžáro. Jenomže po vydání knihy se právě z něj stala nejoblíbenější figura, takže musel vstát a vybelhat se znovu na scénu. „Dederon is not dead – Kudla žyje!“ objevil se nápis na jedné zdi ve čtvrti Kojotů – a už to zase jelo.

* Kudla Dederon má ve vašich knihách uši propíchnuté sichrhajckami a sjíždí se čicháním k dětské ponožtičce namočené do piva – říká tomu „spíďáckej dudlík“. Jste si jistý, že to jsou opravdu knihy pro děti?

Kudla je záporák, pankáč, tak co by – jako výstraha dětem – tak trochu nefetoval? Zvětralou desítku! Navíc je to moje osobní zkušenost, jako mrňous jsem ulizoval tátovi pěnu z piva. Podle mého by dětská knížka měla v první řadě bavit rodiče, protože to oni knížky kupují – a často je dětem i musejí číst. A já si dodnes pamatuji to utrpení, když jsem těm svým četl některé dětské knížky a buď si zoufal, nebo usínal. Takže bych byl rád, aby lichožrouti byli i dárkem pro rodiče.

* Napsal jste přes padesát knih, pro dospělé i pro děti, poezii i prózu, ale Lichožrouti jsou jednoznačně vaší nejslavnější publikací...

Proboha, bylo jich tolik? Ale v tom součtu jsou i překlady a různá převyprávění anglických a amerických pohádek a drobná dílka pro obživu, leporela a podobně. S takzvanou vážnou poezií pro dospělé velmi šetřím a s opravdovou chutí a vážností píšu veselé knížky pro děti až teď, posledních deset let.

* Svého času jste byl však proslulý především jako autor textů pro Vladimíra Mišíka, Petra Skoumala a hlavně Michala Prokopa, kterému jste napsal třeba slova k hitům Kolej Yesterday, Bitva o Karlův most nebo V baru jménem Krásný ztráty. Zbývá vám vedle práce na Lichožroutech vůbec ještě čas na psaní písňových textů?

Texty píšu jen nárazově, ale tak jsem to vlastně dělal od samého začátku. Vždycky jsem se snažil, aby se ze mě nestal textař. Nikdy jsem se nechtěl dostat na šikmou plochu textaře populární hudby, protože jsem věděl, že mohu psát jen pro některé své kamarády. Jasně jsem si vymezil svůj terén –Petr Skoumal,Luboš Pospíšil,Michal Prokop a Vladimír Mišík. A těm napíši něco dodnes, když připravují novou desku. Je to tak trochu práce na objednávku. V případě Skoumala a Prokopa snazší, protože ti píší svou hudbu na můj text, kdežto Pospíšilovi se občas podaří mě ukecat, abych něco otextoval na hudbu jeho nebo Bohouše Zatloukala, což dělám nerad. I když se mi ta muzika líbí, musím ji luštit jako křížovku. A to moc neumím.

* Ale pokud vím, tak to byl právě Luboš Pospíšil, kdo vás přiměl k napsání vašeho prvního textu...

Luboš Pospíšil, tehdy ještě člen C&K Vocalu, za mnou přišel někdy v roce 1977, že se mu dostal do ruky můj překlad básnické sbírky Příznaky lásky od Roberta Gravese. A jestli by nějakou z těch básní nemohl zhudebnit. S tím jsem rád souhlasil, načež mě o něco později požádal, jestli bych mu nenapsal nějaký vlastní text. Bránil jsem se, že písňový text je úplně jiná disciplína než poezie, navíc mě nějaký bigbít do té doby vůbec nezajímal. V šedesátých letech jsem vydal tři sbírky poezie, byl jsem mladým oficiálním básníkem, popíjel jsem s Antonínem Brouskem, Petrem Kabešem a Ivanem Wernischem, vedl hovory o poezii a poslouchal jenom jazz – nějací Beatles nebo Rolling Stones mi byli ukradení. To se změnilo až v sedmdesátých letech, kdy nastala doba truchlivého veselí a já se seznámil s Vláďou Mišíkem, Michalem Prokopem a Lubošem Pospíšilem. Navíc jsem měl od roku 1970 zaracha, takže jsem se pod pseudonymem Petr Karmín živil psaním básniček do omalovánek a leporel, překládal Dylana Thomase a podobné těžké básníky a nakonec se nechal rád přemluvit i k těm písňovým textům. Byla to radost, zábava a hlavně – cítil jsem odezvu!Mělo to okamžitý dopad a snad i smysl.

* Zákaz publikační činnosti byl důvodem, proč jste začal překládat?

Měl jsem řadu slavných vzorů už od padesátých let. Básníci Jiří Kolář, Josef Hiršal, Jan Zábrana a jiní začali překládat z nouze. Možná kdyby mohli svobodně publikovat svou poezii, věnovali by se překladům jen okrajově. Stejně jako já. Měl jsem vystudovanou angličtinu a španělštinu, tak jsem zkusil překládat. Zaměřil jsem se na poezii jinak věhlasných romanopisců jako třeba Roberta Gravese, Davida Herberta Lawrence nebo Johna Updikea, s nímž jsem se mimochodem setkal, když v roce 1988 navštívil Prahu. Když se dozvěděl, že jeho básnická sbírka Domácí biograf tady vyšla v patnáctitisícovém nákladu, tak ohromeně povídá: „Tolik se neprodalo v celé Americe všech mých knížek poezie dohromady!“

* Co vás vlastně přimělo studovat zrovna španělštinu?

Nejspíš to tehdy pro mě byl jediný možný způsob, jak se dostat na vysokou. Narodil jsem se totiž do takzvané reakcionářské rodiny. Tatínek býval disponentem pojišťovny, takže po roce 1948 skončil jako pojišťovací pochůzkář. On byl velkou rodinnou autoritou, stejně jako můj starší bratr, po kterém jsem dědil knihovnu plnou foglarovek a mayovek. U nás doma se poslouchal Hlas Ameriky a otevřeně se hovořilo o politických procesech a podobných věcech. Tím pádem mě ani na okamžik nenapadlo, že bych někdy vstoupil do pionýra. Naopak jsem z toho trochu těžil, byl jsem takový třídní frajer, který spolužáky přesvědčoval, že pionýr je nuda, ať si jdem raději hrát na Rychlé šípy. Není divu, že jsem gymnázium v roce 1957 opouštěl se zákazem pokračovat na vysokou školu. Přihlásil jsem se do abiturientních kurzů na hospodářskou školu. Nakonec jsem nastoupil jako mladičký úředník do podniku zahraničního obchodu Ferromet, po ročním utrpení jsem raději přešel do stavebnictví, ale protože jsem dost velký nemotora a něco mi záhy spadlo na hlavu, tak jsem skončil na Barrandově jako rekvizitář; zrovna to místo opouštěl Jirka Stivín, který nastupoval na FAMU. Mým parťákem v rekvizitárně byl Karel Černoch a ve skladu nábytku pracoval Miki Volek – byla to doba krásné svobody! Jenomže mi začala hrozit vojna. Naštěstí byl tenkrát v kurzu Fidel Castro, a tak kvůli kubánskému diktátorovi otevřeli na filozofické fakultě hned dvě třídy hispanistiky. A tak jsem to zkusil – a oni mě coby „dělnický kádr“ – rekvizitář měl kolonku dělník – přijali.

* Nestudoval tehdy na filozofické fakultě taky básník a textař Jan Vodňanský?

Ne, ten studoval strojařinu. Ale byli jsme velcí kamarádi a trávili spolu spoustu času. Mimochodem, on byl absolutní obdivovatel Fidela Castra, stejně jako Nikity Chruščova – skládal o nich nadšené básně a písně, psal jim dokonce dopisy. Těžko říct, jestli ze srandy – to se nedalo poznat. Působil jako naprostý cvok, ale uměl s rýmem ohromující věci, psal úplně senzačně! Zpíval a přednášel své básně a teorie smrtelně vážně – a s úsměvem idiota. Jeho spolupráce s Petrem Skoumalem byla výjimečnou kapitolou českého humoru a svobody v nesvobodě.

* Vysokou školu jste dokončil v roce 1967, o rok později jste vycestoval do Anglie a zpět do Československa jste se vrátil večer 21. srpna 1968. Nezalitoval jste o několik hodin později, že jste se v Londýně nezdržel o den déle?

Do Prahy jsem přijel plný whisky asi v osm večer, padnul jsem do postele a v noci mě probudila letadla a tanky. Dodnes si vzpomínám, jak mi den před odjezdem můj kamarád Alfréd, dnes člen Sněmovny lordů, říkal: „Sověti vám žádný socialismus s lidskou tváří nedovolí, oni k vám vlítnou – já úplně slyším to ticho před bouří! Nikam nejezdi, počkej ještě pár dní, jak se to vyvine.“ Vysmál jsem se mu, že je pesimista. Nehledě na to, že mi končila výjezdní doložka. A tak jsem se vrátil... Ale myslím, že i kdybych strávil 21. srpen 1968 v Londýně, nejspíš bych zůstal v Anglii měsíc, dva – a pak bych se stejně rozjel zpátky do Československa. Měl jsem v Londýně pár známých, trvalý pobyt bych nejspíš získal, ale doma jsem měl rodinu, kamarády a jazyk. A taky jsem chtěl být u toho, jak se bude situace v Československu dál vyvíjet. Zkrátka jsem si emigraci nedokázal představit.

* Ani ve chvíli, kdy jste už věděl, jak se situace v tehdejším Československu vyvíjí, když začalo období nenormalizace, jak vy nazýváte sedmdesátá léta, když vám zakázali publikační činnost, jste na emigraci nepomyslel?

Nevzpomínám si, že bych někdy litoval, že jsem v roce 1968 nezůstal v Anglii. Na podzim roku 1987 jsem ostatně dostal ještě jednu příležitost k emigraci. Úsilím amerického velvyslance v Československu jsem vycestoval na čtyřměsíční stáž do Iowy, kam byli zváni neoficiální spisovatelé ze všech možných totalitních režimů; to byla podmínka pozvání. A dokonce se tehdy stal zázrak a pustili za mnou do Států i mou ženu. Básník Paul Engle, zakladatel tohoto projektu a velký milovník Prahy, mi tenkrát nabízel, že bych mohl na univerzitě v Iowě přednášet – ukázal mi typickou univerzitní vilku a naléhal na mě, ať už se do Československa nevracím. Prohlédl jsem si ten hezký domek a velmi zdvořile se mu omluvil, ať se na mě nezlobí, ale že musím zpátky, že mám doma rozdělanou práci na novém albu Michala Prokopa. A to taky byla pravda, ale hlavně – já už se domů strašně těšil! Režim se začínal kácet, už bylo cítit, že se k něčemu schyluje – buď to mohlo dopadnou dobře, nebo špatně. Ale já jsem chtěl být při tom!

* Začínal jste jako velmi vážný básník, a nakonec skončil jako významný autor tvorby pro děti – nestýská se vám po tvorbě, kterou obsahovala třeba vaše slavná sbírka Červotočivé světlo, v níž jste vylíčil své pocity z roku 1968?

Mě samotného ta vážnost začala už v šedesátých letech trošičku otravovat. A tak jsem si jednou zkusil, jestli bych vůbec uměl napsat básničku pro děti, zda bych zvládl vytvořit nonsens. Jestli jsem si totiž něco odnesl ze studií angličtiny na filozofické fakultě, tak je to přímo celoživotní vášeň pro britský humor, obrovská láska k anglickému nonsensu, obdiv k Edwardu Learovi a k autorům Alenky v říši divů a Medvídka Pú. A tak jsem vedle vážné poezie vydal už v šedesátých letech tři knížky více méně nonsensových básniček pro děti. Ostatně psaní říkanek mě živilo coby Petra Karmína po celou dobu normalizace. Ale skutečně svobodně jsem začal pro děti psát až v tandemu s Galinou Miklínovou – mně se zalíbily její ilustrace, její schopnost číst text a obohacovat ho vizuálními a tematickými nápady. Tak se stalo, že jsem po roce 2000 začal vydávat rok co rok jednu knížku pro děti.

* Máte od dětských čtenářů nějaké reakce?

V knihovnách tvrdí, že si děti všechny naše knížky půjčují a údajně je baví. Psalo mi taky dost dětí z letních táborů, že si hrají na lichožrouty a hledají po lesích ponožky... Dostáváme spoustu pozvání na besedy do škol a knihoven. Jenže já se dětí trochu bojím. Nedokážu vystupovat jako pohádkový dědeček – jak je někde moc dětí pohromadě, tak mám chuť vzít roha! ?

***

Kudla je pankáč, tak co by – jako výstraha dětem – trochu nefetoval? Mým parťákem byl Karel Černoch a ve skladu pracoval Miki Volek. GALINA MIKLÍNOVÁ

? Narodila se 28. 7. 1970 v ostravě.

? Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ateliér filmové a televizní grafiky u prof. Jiřího Bárty.

? Na Humberside University ve Velké Británii studovala animovaný film.

? Zabývá se filmovou tvorbou a ilustracemi. Získala řadu ocenění, např. 1. cenu na kroměřížském arS film v roce 1998 nebo druhé místo za publikaci Veliký tůdle v anketě o nejkrásnější knihu roku 2004.

PAVEL ŠRUT

? Narodil se 3. 4. 1940 v Praze.

? Vystudoval anglistiku a hispanistiku na FF UK, byl redaktorem nakladatelství Naše vojsko.

? Vydal několik sbírek, za knihy Zlá milá a Brožované básně obdržel v roce 2000 Cenu Jaroslava Seiferta.

? Přeložil do češtiny díla Dylana Thomase, Johna Updikea, Roberta Gravese, Williama Shakespeara, D. H. Lawrence, Salmana Rushdieho či Leonarda Cohena.

? Je autorem textů pro Petra Skoumala, Michala Prokopa či Vladimíra Mišíka.

? Věnuje se tvorbě pro děti, pro něž napsal přes třicet knih; za román Lichožrouti získal cenu Magnesia Litera. Jak je někde moc dětí pohromadě, tak mám chuť vzít roha!

O autorovi| Honza Dědek, redaktor Pátku honza.dedek@lidovky.cz

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...