Evropská komise vyprodukovala videoklip oslavující dvacet let svobody. Virtuální, postmoderní, ahistorický, absurdní. Co jiného lze čekat od nevolené a neodvolatelné bruselské byrokracie. Pár obrázků z dějin antikomunistického odporu - Budapešť 1956, Praha 1968, generál Jaruzelski 1981, popletený obrázek z jedné polské demonstrace, která ve skutečnosti vůbec nebyla protikomunistická, a Bukurešť 1989. Nakonec to hlavní - pád berlínské zdi a narození dítěte - nového Evropánka Evropské unie, a obrázky mající ukázat šťastné sjednocování nešťastných „Východoevropanů“. Propaganda jako trám. Už jsme ji kdysi viděli v jiném provedení: fronty nezaměstnaných dělníků, střety stávkujících s policisty a potom šťastná socialistická budoucnost.
Poláci všech stran mají dojem, že jejich zásluha na rozvratu sovětského impéria zůstala naprosto nedoceněna a jsou pochopitelně nadmíru rozhořčeni. Komise zřejmě otevřela novou dějinnou kapitolu polského euroskepticismu, Poláci totiž do této nové Evropy zjevně nepatří.
Evropa sociálního boha V hlavě mi začalo bzučet jako v úle. Jde o faux pas, o pouhé nedopatření mladých umělců, které historická pravda zajímá pramálo, anebo jde o jakýsi podvědomý projev levicového a liberálního myšlení Západu, které tak dobře znám z dob studené války? Na počátku osmdesátých let jsem měl mít pravidelné komentáře v britské televizi, než za mnou po třetím vystoupení - vesměs právě na téma Polsko - přišel režisér řka: víte, nás komunismus v podstatě nezajímá, musíte si dát hlavně pozor, abyste nevypadal antikomunisticky. To by bylo u nás považováno za primitivismus, protože bolševismus je koneckonců pokus o nový, spravedlivější svět. Tolik pravicový režisér soukromé televize. Zbavit se nálepky antikomunisty bylo ovšem neproveditelné. Papež z Polska, Lech Walesa s obrázkem Panny Marie na klopě, zástupy gdaňských stávkujících loďařů na kolenou při mši. Samí antikomunisté i s panenkou Marií. Hrůzný pohled z Evropy sociálního boha.
Ani východoevropští disidenti to neměli v západních médiích lehké, i oni byli v podezření, že místo boje za pravý socialismus vyznávají jen svobodu bez přívlastku, a tedy nahrávají zlořečenému kapitalismu.
Chtěli po nás, abychom pracovali na smiřování Západu a Východu, abychom stavěli ostpolitické mosty porozumění mezi pokrokovou inteligencí Západu a komunistickou nomenklaturou. Říkali tomu gradualismus a za příklad dávali reformní pražské jaro. Doufali v socialistickou reformu kapitalismu a přáli nám na Východě větší pluralismus a snad i lidská práva. Poláci však měli škraloup z roku 1920, kdy porazili sovětskou armádu. A polští dělníci, kteří třikrát marně svrhli vládu (1956, 1970, l980), možná proto také nebyli dobrým příkladem, ba ani ta jejich polovláda s komunisty z léta 1989 západní liberály nenadchla. Svrhnout komunisty byl program nenáviděného tandemu Reagan-Thatcherová. Polští dělníci nebyli ten pravý ideologický proletariát. Zřejmě jim pořád šlo jen o tu obyčejnou svobodu.
EU napraví, co SSSR zkazil Komunismus se zhroutil a tak ideologické šibolety odvál čas. Něco však jako by zůstalo - tady i tam. Zřejmě je to stará nevíra v demokracii a víra v osvícenou vládu byrokracie, protože nevědomý lid neví, co je pro něj dobré. Plebejská demokracie zklamala, volby jsou chaotické jako špatné počasí, produkují populisty, extremisty, pravicové liberály a někde i náboženské fanatiky. Ať si tedy hrají na demokracii na bezmocné lokální úrovni. Nadnárodní vláda Evropské unie bude moci prosazovat humánní sociální a sekulární režim a pokračovat tak v práci, kterou primitivní sovětský systém svým totalitarismem zkazil. Vždyť se naše hodnoty zásadně neliší - sociální rovnost, rovnost pohlaví, dětí, sexuální orientace, sociální jistoty, ochrana zdraví a bezpečnost. Všem rovně všechno včetně stoupající životní úrovně zajistí mocný stát.
Není nakonec tahle víra v nový nivelizující stát stejně špatná jako ta minulá? Demokracie bez ctností sice nevypadá dobře a politici, které produkuje, vypadají ještě hůř. Stát je ale svou podstatou Leviathan, a nevolený, rozšiřuje svou moc. A je-li navíc ještě ideologický (namísto tradice), znamená konec diskuse, která nás měla nějak sladit. Mám obavy, aby se jednou tahle podivná netolerance vůči Polákům nevztahovala i na nás, kteří před státem povinných sociálních jistot dáváme přednost relativnímu chaosu, špíně a nerovnosti liberální demokracie.
O autorovi| Alexander Tomský, publicista
