LEKCE ZE ŽIVOTA
Co z toho kluka bude? Lomila nade mnou rukama maminka, když jsem byl dítě. Narodil jsem se na polském venkově, rodiče byli nadšení zemědělci. Pro mé tři sourozence byl největší svátek, když začaly žně - těšili se například, jak budou dupat seno. Pro mě to byla katastrofa. Nenáviděl jsem to a vždycky jsem raději pomáhal babičce dělat jim svačiny nebo jsem uklidil celý dům. Ale úplně nejšťastnější jsem byl, když jsem si mohl někam zalézt a číst si.
Tak kolik těch prasat vlastně máte? - uhodil na mě chlapík, který dělal soupis našeho hospodářství. Přišel k nám, když nebyl nikdo doma, a já mu říkám: dvě, tři? Vůbec jsem neměl tušení. Nakonec jsem je šel raději spočítat a zjistil jsem, že máme jen jedno! Udivilo mě, že máme i slepice. Byl jsem mimo. Dodnes bych ani nerozlišil, co je ječmen a co žito. Zkrátka bylo hned jasné, že se musím živit něčím jiným než prací na poli.
Kdybych nebyl knězem, bavilo by mě být fotografem, novinářem nebo číšníkem. Proč číšníkem? Strašně by se mi líbilo obsluhovat lidi a pak je sledovat, jak jsou spokojení. Láska a průjem přicházejí nečekaně. Promiňte mi tohle přirovnání, ale je to trefné. Stejně jako se nerozhodnete: v tento okamžik se zamiluju, neodhadnete ani moment, kdy uvěříte v Boha a vydáte se na cestu víry. Přijde to nečekaně, stejně jako ta láska.
Život je příliš krátký na to, abychom ztráceli čas vysvětlováním. Neumím objasnit, proč věřím v Pána Boha, a vlastně o tom i nerad diskutuji. Přijímám to možná až infantilně jako fakt, jako něco docela jednoduchého, a nad různými filozofickými debatami o víře se usmívám. Minimum očekávání znamená minimum zklamání. Já nic moc neočekávám, proto nebývám zklamán. Proč bych se rozčiloval nad politikou? Když nevkládám naději do druhých lidí, nemůžu být pak rozčarován tím, že nesplnili moje naděje. Ti, co se uchylují k víře v naději, že se jim bude najednou jen dařit, se mýlí. Víra nedává záruku lepšího života, je to jen cesta k němu.
Když děláte to, co máte rádi, tak je celý život jedna velká dovolená. Já to tak mám. Víra dala mému životu nový „drive“ a já dělám svou práci s láskou. Jak by mě teda mohla obtěžovat? Jsem šťastný, když pracuji. Přál bych každému, aby dělal jen to, co ho baví, naplňuje a obohacuje.
Ženy se mi líbí. Kdyby se mi nelíbily, asi bych šel k psychiatrovi (směje se). Ale vážně - jakou hodnotu by měl celibát pro kněze, kterému se ženy nelíbí? Jakou hodnotu má abstinence pro člověka, kterému alkohol nechutná?
Odolávám pokušení, ale návod, který bych mohl dát třeba manželům, aby si nebyli nevěrní, nemám. Život je krásný právě proto, že je spontánní a přináší překvapení. Myslím si, že není fatálně špatné, když člověk někdy selže - třeba jen proto, aby si uvědomil hodnotu vztahu, ve kterém žije.
Chybovat je lidské. Nekřesťanské je v tom setrvávat. Můžete zakopnout, ale zvedněte se. Pokuste se napravit škody a udělejte něco dobrého. My, věřící, se často soustředíme na to, abychom nespáchali nějaké zlo, hřích. Ale já říkám, otočte to o 180 stupňů, dejte si nějaký pozitivní cíl a za tím jděte. Proto je třeba pro mě tak důležitá charita. Je to konkrétní vyjádření víry.
Nemám děti. Občas mnou zmítají rozporuplné pocity a já po ženě a dětech zatoužím. Kompenzuji si to alespoň tím, že jsem zřídil Dům pro náhradní rodinnou péči, kde žijí dvě pěstounské rodiny, kterým pomáhám.
Celibát nemůže být zrušen, může být jen „zdobrovolněn“. Pokud by to přišlo ještě někdy v dohledné době, tak bych to asi uvítal a možná si ještě našel ženu, která by mě chtěla. Ale kdyby se to stalo, až mi bude nějakých osmdesát, asi bych se zastřelil! Nebo bych byl v první vlně těch, kteří by proti tomu protestovali (směje se).
Lepší deko špatného obchodu než kilo dobré práce. To je rčení, které převzali Poláci od Židů. Znamená to, že pro Poláky je obchod velmi důležitý, ale není pravda, že Poláci jsou jen národ kšeftmanů a šmelinářů, jak jsou občas líčeni v českých sdělovacích prostředcích. Nevím, proč v Česku nemáme dobrou pověst, a mrzí mě to. Přitom Poláci mají Čechy rádi a vůbec nic na tom nemění fakt, že jim občas s humornou nadsázkou říkají Pepíci nebo knedlíkáři. Myslím si, že bychom se měli víc poznávat a dívat se na sebe bez předsudků. Ve fotbale fandím slabším. Když prohrávají Poláci, fandím jim, a když Češi, tak držím palce Čechům. Od roku 2006 mám i české občanství a doma se cítím jak v Polsku, tak v Česku.
Peníze nejsou špatné. Láska k penězům je špatná. Nemám rád stesky, že žijeme v konzumní společnosti. Nelíbí se mi dogmata o potřebě odříkání. Kdyby nám Pán Bůh nechtěl dopřát, tak by nám prostě nedopřál. Jde o to, abychom náš život prožívali, radovali se z něho. Ale je potřeba uvědomit si priority. Mě nezaráží, když podnikateli visí ve skříni patnáct obleků a k obědu si dá suši. On ty obleky unosí v práci. Konzumní způsob života je, když si pořizujeme věci, které nepotřebujeme. Kdybych si nakoupil patnáct obleků já, pak jsem otrok konzumu.
Nesuďme a nemoralizujme. Zkusme ale nemyslet jen na sebe a dát něco ze svého i jiným lidem. Pán Bůh se jednou nebude ptát, v jakém autě jste jezdili, ale kolik lidí jste v něm svezli.
V životě je nejdůležitější osobní štěstí. Štěstí se ale nedá nějak cíleně vybudovat. Pocit štěstí se dostavuje tím, že děláme šťastnými druhé. Určitě to znáte, když uděláte někomu radost, pak se ten stejný pocit - a možná ještě ve větší míře - dostaví i u vás. Pro mě je toto zásadní postoj a celoživotní krédo.
Vánoce. Doba, kdy by nikdo neměl být sám. Vánoce jsou o andělích, protože ti zvěstují světu, že se narodil Ježíš. Luciano DeCrescenzo kdysi řekl: lidé jsou andělé s jedním křídlem - potřebují se obejmout, aby mohli vzlétnout. A já bych všem přál, aby vedle sebe měli svého anděla, aby se necítili opuštěni. Není těžké být sám. Je mi dobře samému se sebou. Těžké je být opuštěn! To je největší bolest. Starejme se vzájemně jedni o druhé. Buďme si anděly.
