Z obrovské olympijské rychlobruslařské radosti se bydliště jisté Martiny Velké-Osekové na Kolínsku v noci na úterý vtipně změnilo na Sáblíkov. Smekám před tamní bdělou policií, která se případem fanouškovského přemalování názvu města začala zabývat a kvalifikovala případné poškození jako přestupek. Též humoru prostý starosta Jiří Otta pravil, že nápis nechá odstranit. Ten člověk je vůbec na cedule fixován. Před třemi roky v Hospodářských novinách sdělil, že u nich to každý řidič napálí bez ohledu na omezení rychlosti značkou a že peníze, které vyberou, jsou prý zásadním příjmem městské pokladny. Zřejmě netuší, kolik by mu nejslavnější obyvatelka mohla přilákat turistů.
Bezkonkurenční zlatou medaili za slovní idiotismus však uděluji pražskému primátoru Pavlu Bémovi, jehož mozek, zjevně poškozený neustálými vysokohorskými výstupy, v rozhovoru s Barborou Tachecí před týdnem vypustil tuto češtinskou větu: „Každá veřejná stavba za veřejné peníze je a musí být soutěžena.“ Jasně. Nebo musí být soutěmuž jako Jančík.
Do masopustního mumraje s hrozící stávkou odborářských maškar nám začala jarní Gambrinus liga – a docela slibně. Má Slavia povinně porazila Střížkov a kvůli remízovému kiksu většiny soupeřů v tabulce jako by se diskrétně připomněla zakašláním, prosím, ehm, já jsem tady ve frontě na titul ještě taky.
Ať to dopadne jakkoli, liga zůstane bez Gólu. Tedy onoho fotbalového a hokejového časopisu, který od loňska, kdy odešel šéfredaktor Stanislav Hrabě, směřuje do kopru zeleného. Vznikl jako Kopaná a hokej, v roce 1968 se přejmenoval na Gól, a co znamenala někdejší Melodie za normalizace pro fanoušky populární hudby, tím byl on pro sportovní čtenáře – v neustálém balancování na hranici povoleného.
Coby sportovní elév jsem zažil redakci až v pasáži v Dlouhé ulici, kousíček odtud, kde je dnes skvělé divadlo. Šéfredaktorem byl podivný nomenklaturní opilec Josef Oktábec, který obšťastňoval veřejnost veršíky v silvestrovských číslech pod rafinovaným pseudonymem Cebátko. Za zástupce měl Jindřicha Pejchara, hokejového statistika se vzhledem profesora z Fričových studentských komedií. Víc mě upoutali bezva chlapi jako Josef Pondělík, Otakar Dolejš (nynější ředitel Nadace fotbalových internacionálů) a Jiří Macků, který se po listopadu 1989 v knihách důsledně věnuje odkrývání nejtemnějších míst našich hokejových dějin.
O pár schůdků níž, v jakémsi gulagu trpěných, seděl Pavel Rýpar, který ostatně záhy emigroval, a milovaný guru Miloslav Šimák, sem zašantročený politický vězeň, předúnorový redaktor socdemáckého Práva lidu.
Ke Gólu jsem se vrátil po letech, oceňoval kritické a fundované články, podrobné soupisky týmů, včetně druholigových, konečné závěrečné tabulky všech tuzemských fotbalových soutěží a sledoval nováčky v Klubu ligových kanonýrů a brankářů. Všechno je pryč. Vydavatel AS press, s. r. o., změnil od Nového roku týdeník v jakýsi amatérský bulletin pro „sport a sázky“, jehož předností má být cena deset korun. Přičemž nestojí ani za halíř.
