Nebuď bláhový, nenech se uchlácholit! Jedno naše vítězství v jejich celkové bilanci neznamená nic… Už jim došlo, že si mohou počkat…
Bylo to v souvislosti s odvrácením pokusů těžit zlato u Kašperských hor a v okolí Slapské přehrady, když mně Ivan Dejmal (v letech 1991–1992 ministr životního prostředí) s vášnivostí jemu vlastní – a s železnou logikou zároveň – vysvětloval, že těžaři všude na světě – v Africe stejně jako u nás – vědí, že mají čas. A že často dosáhnou svého právě proto, že umějí – počkat. Odmlčí se, stáhnou se z jednoho teritoria, ale jen proto, aby se objevili ve druhém, kde se situace mění v jejich prospěch. Čekají třeba třicet let, zlato ani uhlí neutečou. Přijdou přece jiné vlády, jiné režimy, jiní starostové, ohrožené obyvatele se postupně podaří vyčerpat. Někoho uplatit, místní lidi pomalu vytlačit. Ivan byl v tomto ohledu pesimista. Proto byl tak pevný.
Vládu České republiky jsem jednou na podzim 1991 posadil do autobusu a od časného rána do pozdního večera jsme se představiteli místních ekologických aktivit nechali provádět zničenou krajinou pod Krušnými horami. Věděl jsem, že ji musíme vidět celou a všichni, kteří budeme rozhodovat. Po nějaké době jsme – na základě podkladů Ivanova ministerstva – rozhodli stanovit limity těžby uhlí. Ty, které by teď měly padnout. Tehdy jsem si osvojil pojem „ekologická únosnost krajiny“: krajina něco unese, možná ještě trošku navíc – a pak se celý systém hroutí. Do Ivanovy krajiny přitom vždycky patřili lidé v krajině usedlí, dokonce mnohem víc než stromy či vzácní brouci.
Trpěliví uhlobaroni Také naši uhlobaroni osvědčili slušnou trpělivost. Čekali. Věděli, že nemůže nepřijít chvíle, kdy odpor zeslábne, byli si jisti, že žádná další vláda si do autobusu už nesedne. Kde jsou ty naivní doby, kdy jsme jako sbor ministrů chtěli vidět, co je k vidění, na vlastní oči! Abychom mohli zodpovědně rozhodnout.
Zvrátit rozhodnutí jedné vlády druhou vládou je technicky jistě možné. Důvody se ve stostránkových studiích (jiné studie by ovšem dokázaly něco docela jiného) vždycky najdou. Slovo „limity“ ztratí napříště jakýkoli význam: limit bude nadále to, co se dá posouvat. Rozhodnout se pro prolomení limitů v situaci, kdy se pomalu už začíná rozšiřovat naše jaderná energetika, je absurdní.
Po téměř dvaceti letech, kdy limity už stačily doslova vrůst do zubožené krajiny a daly jí a lidem přece jen jistou šanci, vytrhneme je ze země. I s lidmi, které zasadíme do jiného záhonu. Někteří s tím budou jistě i souhlasit.
Dopadne to ale jako v našem pohraničí: vytrhnout lidi z krajiny domova způsobí rány, které se nezhojí ani za generace. Které metastazují dál a hloub. Přes všechny i dobře míněné investice, které se tam za desítky let nacpou.
Některé důležité věci nelze koupit a prodat, prodat a koupit. Dokonce je tomu tak, že ty nejdůležitější věci se nedají ani spočítat. Ale proč by zrovna tohle mělo zajímat uhlobarony, kteří tu budou vždycky? Vládu, která přichází a odchází, by to snad zajímat mělo. Rouhavé rozhodnutí prolomit něco, o čem se rozhodlo, že je neprolomitelné, zůstane na ní po věky věků.
O autorovi| PETR PITHART, místopředseda Senátu za KDU-ČSL
