Jako literárního hrdinu bych tentokrát volil samotného spisovatele. Takovým hrdinou literatury je pro mne Petr Mikšíček, který aby se mu lépe psalo, proputoval, samozřejmě pěšky, pořádný kus Čech. Mimo jiné celé Krušné hory a Český les. Pamatujete?
Ano, je to ten Mikšíček, jehož slavná prvotina s názvem Sudetská pouť aneb Waldgang vyšla někdy před čtyřmi lety. Hned po vydání se ji prodalo čtyři tisíce kusů a v té soutěži propagující minerálku, jejíž název jsem zrovna bohužel zapomněl, se octla mezi knižními objevy roku.
Chodec Mikšíček popisoval zaniklé obce, místa, která byla vymazána z mapy naší krajiny.
Kdo chodil do školy, už možná slyšel o tom, jak po válce (druhá světová) ze Sudet odešlo a bylo vyhnáno na tři a půl milionu lidí. No a nejspíš do doby, kdy se přestanou nacházet další hromadné hroby, bude zajímavé se do téhle historie pořád pouštět. Na Mikšíčkovi mě zaujalo, že se do ní pustil přímo po hlavě, prostě si obul boty a šel tam. Popisuje též, že toho s sebou moc neměl, hlavně pytlíkové polívky, takže se mu při jeho pouti dokonce podařilo zhubnout. Ano, mnozí spisovatelé-seďáci mívají skutečně potíže s nadváhou. Mikšíček místa po zaniklých obcích popisuje jako „strupy“, které vydávají energii a nutí vás přemýšlet, co tady bylo a proč to už není.
Skvělý důvod, proč se vydat na pouť a pak o ní napsat knihu.
No ne?
