V letech 1994-2003 byl Todorov členem Národní rady, spadající pod francouzské ministerstvo školství; tato rada určuje mimo jiné i program literární výuky. Tam se Todorov s konečnou platností přesvědčil, jak zavádějící může být příliš teoretická výuka s důrazem na strukturu a metodu místo na smysl uměleckého díla. Todorov, který se sám proslavil jako strukturalista, dnes odsuzuje to, že v současných francouzských školách převažují strukturalisté, a definuje to jako zneužití moci. Všemožné koncepční konstrukce, tvrdí, mají ve francouzských školách důležitější roli než Baudelaire, Proust či Stendhal. Profesorům se taková výuka (Jakobsonových šesti funkcí, Greimesových šesti oktantů, analepsie a prolepsie) tajně nelíbí, radši by si se studenty povídali o dílech samých; to však nesmějí.
Literární díla se mají číst kvůli smyslu, říká Todorov, aby se čtenář obohatil krásou, aby lépe porozuměl sobě a ostatním, ne kvůli metodě („tento týden budeme studovat metonymii, příští týden personifikaci“). Taková výuka nevede k lásce k literatuře. Proto počet studentů, kteří si zvolili literaturu jako hlavní předmět, klesl ve Francii za několik málo let ze 33 na 10 procent.
I současný francouzský román prokazuje především zájem o formalistickou koncepci. Je to logické, dnešní spisovatele tomu učili ve škole. Francouzští autoři pěstují ve svých dílech zvláštní konstrukci, mechanickou tvorbu textu, všemožné symetrie a asymetrie, echa a reference. Podle Todorova je v současné francouzské tvorbě formalismus určující tendence; z něj se potom odvozují dva další směry: nihilismus, podle něhož jsou svět i člověk špatní, a solipsismus, tedy krajní egocentrismus, který se řídí pravidlem, že je-li vše špatné, budu hovořit jen o sobě a o svých malicherných špatných náladách a bezobsažných zkušenostech.
Ve Francii však kniha nemůže mít úspěch u kritiky (napájené formalismem od dětských let), není-li prodchnuta duchem jednoho z těchto tří ismů; naopak, recenzent ji může nařknout z populárnosti. „Proto je dnes francouzská literatura omezená a chudá,“ přiznává autor, „a ve světě o ni není zájem.“ A Todorov dochází k závěru, že literatura má být zamyšlení a poznatek o světě a o lidské zkušenosti: „Proto Dante či Cervantes nám o lidském údělu ukazují víc než sociologové nebo psychologové.“
Todorov podobně jako jeho američtí kolegové Harold Bloom a George Steiner či Milan Kundera hovoří o opravdových hodnotách v literatuře, ohrožených některým trendem současnosti.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
ČESKY NEVYŠLO La littérature en péril
Tzvetan Todorov Vydalo nakladatelství Flammarion, Paris 2007. 94 strany.
