Prodejní hala byla plná světla. Auta zářila jako na jevišti. Prodavač byl mladý muž v elegantní uniformě, jakou dnes nosí všichni úspěšní mladí muži v obchodech, bankách a úřadech. Byl také ozbrojen příručním telefonem, který měl za pasem. Protože měl uniformu a absolvoval kurz moderní agresivní prodejní techniky, choval se nadřazeně. Nesnášel otázky dotěrných zákazníků. Kdykoli jsme mu nějakou položili, trpěl. Dal nám najevo, že vůz je ten nejlepší model, který je k mání, a označil všecky ostatní značky za nekvalitní. Pokud vůz nekoupíme, dopustíme se vážné chyby, jejíž následky nebudeme už v životě moci napravit.
Ženu zajímal nákladový prostor. „Objem je 500 litrů, se sklopeným sedadlem 700,“ vzdychl mladý muž a obrátil oči ke stropu. „Litry si člověk může těžko představit,“ řekla žena. „Objem vozů se uvádí jen v litrech,“ pravil tónem, jakým odpovídá unavený otec na stálou otázku dítěte, proč zajíček skáče.
„Já vím, ale když byste chtěl vézt třeba prkno...“
„Prkno?“ Mladý muž se podíval na ženu znechuceně. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že by se nikdy nedotkl ničeho jiného než bankovek nebo příručního telefonu.
Uvědomil jsem si, že za vůz, jehož obsah bylo možno vyjádřit jen v pomyslných litrech, máme zaplatit přesně stanovenou sumu, složenou z mnoha tisíc papírových bankovek, a rozhodl jsem se, že mu proto položím také několik otázek.
„Není v autě vlhko?“ - „Vůz je dokonale izolovaný proti dešti,“ zasmál se ironicky. - „O déšť mi nejde.“ - „A o co tedy ?“ - „O litry.“ - „O jaké litry?“ - „O ty, které je třeba dostat do vozu. Na příklad nevím, kolik litrů má tchyně.“ Mladík posunul sponu na kravatě o několik centimetrů a pootočil řetízek na ruce. „Snad centimetrů, ne?“ - „Litrů,“ trval jsem na nabyté informaci. - „Velikost pasažérů se měří na centimetry.“ - „Jestliže se vnitřní prostor auta měří na litry, pak není možno měřit objem tchyně v centimetrech,“ namítl jsem logicky. Mladík se přestal usmívat. Dokonce sáhl na nízce zavěšený telefon, ale neodjistil ho.
Zatím žena odhadovala, jak velké prkno by se do vozu vešlo. Tipoval jsem třílitrové, ovšem jen v případě, že by nemělo netěsnící suk. Pak mne napadlo, že v nejhorším případě by se prkno dalo přeříznout na dvě jedenapůllitrové lišty. Žena nesouhlasila. Když potřebuje třílitrové prkno, nebude kupovat dvě jedenapůllitrová. Požádal jsem prodavače, zda by nesklopil zadní sedadlo, abychom mohli odhadnout, kolik bychom mohli nalít do vozu kožených zavazadel. Zároveň jsem ženu upozornil na riziko. Při rychlé jízdě může v zatáčce dojít k odlivu.
Prodavač si upravil vše, co měl na sobě, a navrhl, že přinese metr. Zdvořile jsem to odmítl. Jde o litry. Raději bychom použili kbelík. Prodavač si povolil všechny doplňky a odešel.
Když se dlouho nevracel, vydali jsme se ho hledat. Nalezli jsme ho v kanceláři. Lil do sebe nějaký alkohol. V decilitrech. „Všiml sis, jak tomu člověku tekly nervy?“ zeptala se žena, když jsme usedali do našeho starého vozu. „Ovšem,“ řekl jsem, „nervy přece tečou jedině v litrech.“
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje spisovatel Ivan Kraus
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
