Hotel Evropa mě vždy fascinoval. Jen mu pořád něco chybělo. Ty krásné dívky, říká fotografka Tereza z Davle.
Výstava Grandhotel je otevřena do 1. května v Leica Gallery v Praze.
ROZCESTNÍK
Osobní výběr ze světové četby
Autor využívá průniku do rubriky orientované převážně na americké nebo v Americe čtené tituly k uspořádání jednorázové britské hlídky.
*** Letouny RAF ještě pořád bojují nad Libyí, pozornost věnovaná severní Africe je tedy přirozená. Měsíčník Prospect hledá v aktuálním vydání odpověď na otázku, jak to, že se tolik evropských politiků takřka do poslední chvíle solidarizovalo s arabskými diktátory proti jejich poddaným. Ještě loni italský ministr zahraničí Franco Frattini například kritiky Kaddáfího odbyl jako „lidi, kteří nevědí nic – ani o zahraniční politice, ani o italských zájmech“. Prospect připomíná, co se připomíná obvykle, tedy hospodářské zájmy – a to nejen Evropanů v severní Africe, ale například i Libyjců v Evropě (podíl ve Fiatu nebo třeba ve fotbalovém klubu Juventus Turín).
Rozhodující byl ale strach z růstu arabského přistěhovalectví, které by se po rozpohybování arabského světa mohlo úplně vymknout kontrole. „I v britských volbách loni hrálo přistěhovalecké téma velkou roli (…), Po celé Evropě mezitím protipřistěhovalecké strany dál a dál posilují“. Nebylo proto divu, že jen co evropští lídři povstalce v Libyi podpořili alespoň slovně, pohrozil jim Kaddáfí běženci. Ještě loni Kaddáfí od Unie za spolupráci v boji proti ilegální migraci žádal pět miliard eur. „Chtěl tím nejspíš říct, že Evropané noční můře přistěhovalectví z Maghrebu unikají ještě vcelku levně. V demokratických, ale ne tak stabilních poměrech může ta cena jenom růst.“ *** Británie žije chystanou svatbou prince Williama s Kate Middletonovou, dobrou dcerkou ze střední třídy. V měsíčníku Standpoint vedou stálou rubriku „Přeceňovaný a podceňovaný“. Před časem tu na sebe z protějších stran shlíželi Al Gore a Václav Klaus, tentokrát jsou to dvě ženy – z piedestalu je potřeba snést pop-zpěvačku, pop-modelku a pop-rebelku Carlu Bruniovou, manželku francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Patřičně ocenit je naopak třeba nastávající princeznu Kate Middletonovou. Proč? Rodiče Middletonové si vybudovali vlastní firmičku, a úspěch jim umožnil zařídit dceři solidní univerzitní vzdělání. Middletonová si je evidentně vědoma toho, že přichází do postavení, kde je instituce důležitější než její obsazení.
Zato Francouzku italského původu Bruniovou britský autor vykresluje jako nekritizovatelnou modlu „nového establishmentu“, který je sice ochoten ušklibovat se nad královskou chotí, tím snáze ale podléhá slávě, módnosti a hlavně penězům, jež Carle, narozené do rodiny turínských průmyslníků, nikdy nechyběly. Jejím biologickým otcem, jak o sobě ochotně vypráví v rozhovorech pro společenské časopisy, nebyl manžel maminky, ale mladý hráč na klasickou kytaru, s nímž měla matka aférku. „Jistě, zní to zajímavě: mladý kytarista – ale shodou okolností také magnát v potravinářském průmyslu,“ dodává zlomyslně britský časopis. „Carla a Nicolas nejsou nepodobní našim Tonymu a Cherie (Blairovým – pozn. red.): fascinováni sami sebou a odhodláni sdílet tu fascinaci s námi“.
Demytizace Carly Bruniové přerůstá v závěru textu v útok na francouzské společenské elity. A hlavně na to, jak snadno jim kdekdo jejich údajnou výlučnost baští. Bruniová je prý přeceňována stejně jako pojem francouzské sofistikovanosti, kterému se daří v hlavách snadno ovlivnitelných lidí a těch, kteří už delší dobu nepovečeřeli v Paříži. „Ve stylu le francaise je podvědomé retro – viz všechny ty partičky francouzských teenagerů, kteří tvrdohlavě posedávají na městských schodech, brnkají na kytary a do vážných výrazů jim padají dlouhé vlasy. Ale dlouhé tak nějak divně“.
*** Týdeník Spectator je konzervativní politickým zaměřením a zábavný stylem; jeho populární autor Rod Liddle – jinak pelichající rocker, který málokdy zapomene připomenout, že sám býval zabedněný levičák – nemá rád takzvaný progresivní establishment. Tentokrát ho nadzvedly snahy liberálních dobrodějů vyrobit utlačovanou menšinu už i z narkomanů. Neziskové organizace, ale i poradní orgán ministerstva spravedlnosti pro správnou délku trestů naťukávají myšlenku, aby držitelé 50 gramů heroinu nekončili ve vězení. „Tato dávka,“ píše Liddle, „vydá na jeden tisíc dávek pro začátečníky a na jedno brzké odpoledne Peta Dohertyho“ (jde o zpěváka považovaného za idiota i rockovými kritiky – pozn. red.).
Profesor neurobiologie Colin Blakemore dokonce britskou společnost kárá za to, že prý uživatele heroinu stigmatizuje a nechce vedle nich bydlet. Liddle protestuje: z policejních statistik je přece jasné, že narkomani nadprůměrně kradou. Kdo by chtěl mít za souseda zloděje. „Kromě toho: uživatelé heroinu mají sklon být otupělí, slintat, smrdět, občas upadat do kómatu a umřít“. Liddle žádá, aby ušlechtilí liberálové poctivě odpověděli na pár jednoduchých otázek: „Má naše společnost schvalovat heroinovou závislost? Považujeme to za dobrou, nebo aspoň neutrální věc? A pokud ne, neměli bychom se držet stigmatizace a vězeňských trestů?“
***
Mýtu o francouzské sofistikovanosti se daří hlavně v hlavách lidí snadno ovlinitelných. A také těch, kteří už dlouho nevečeřeli v Paříži.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
