Nedělní program otvírala slavná Brittenova Sinfonia da requiem ve velmi energickém provedení. Koncentrovaná skladba i na relativně malé ploše dosahuje velké výrazové intenzity a orchestr hrál od první minuty v nepolevujícím napětí.
Po přestávce uvedl český šéfdirigent zřejmě největší a nejobtížnější symfonickou skladbu českého romantického repertoáru - Symfonii Asrael Josefa Suka. Bělohlávkovo pojetí je víc dramatické než lyrické, od počátku ovšem poutalo velkým vnitřním tahem. A také precizností a dokonalým zvukovým vypracováním. Už v sobotním provedení Šostakovičovy Šesté bylo možné sledovat, že orchestr má velmi štíhlý a jakoby klasicizující zvuk, dokáže jím ovšem dosáhnout pozoruhodného efektu. A právě to se v Asraelovi ukázalo ještě ve větší míře. Bělohlávek navíc věnoval velkou pozornost celkové stavbě, takže partitura zněla transparentně a logicky.
Dvojici koncertů v Praze předcházelo turné orchestru po pěti německých městech a koncert 21. 5. v Londýně, kde byl rovněž na programu Sukův Asrael. Bělohlávek ovšem jen letos studoval Asraela už dvakrát, jednou s Německým symfonickým orchestrem v Berlíně, podruhé s orchestrem románského Švýcarska v Ženevě. Pro návštěvu Prahy neponechal nic náhodě, před sobotním koncertem měl orchestr tříhodinovou zkoušku a v neděli v podvečer se s dirigentem ještě znovu vraceli k řadě míst Sukovy partitury. Výsledek byl pro posluchače imponující, a pro naše orchestry - opět - mírně zahanbující. Vtipné bylo, že někteří hráči orchestru BBC stihli v neděli sehrát i přátelské fotbalové utkání s hráči SOČR. Ve fotbale prý tentokrát angličtí hosté prohráli, ale pokud jde o to hlavní, tedy o hudbu, strčili večer všechny naše dnešní orchestry do kapsy. Rozdíl by nebyl ani tak v kvalitách jednotlivých hráčů, je v míře profesionality, v nasazení, ale i pokoře, se kterou se pouští do studia nelehkého díla a záhy si ho oblíbí.
Desetiminutové ovace vstoje Nedělní koncert v Praze měl de facto dva vrcholy. Ač by se mohlo zdát, že za Sukova Asraela se už nedá nic přidávat, nadšená atmosféra přirozeně vyústila do trojice přídavků. Po téměř desetiminutových ovacích vstoje navázal orchestr Slovanským tancem č. 2 e moll, tedy jedním z těch nejlyričtějších, který na Sukovu symfonii citlivě navázal. A po něm dva brilantní přídavky: Tanec komediantů ze Smetanovy Prodané nevěsty a Pochod č. 1 z Pomp and Circumstance Marches Edwarda Edgara. Podstatné ale je, že všechny populární kusy byly naprosto vzorově zahrané - a platí to jak o Dvořákových kantilénách, tak o virtuózních a dokonale sehraných smyčcích v Prodané nevěstě. Symfonický orchestr BBC tu hrál opravdu jako „český orchestr snů“ a i po velmi těžkém programu s vtipem a lehkostí. Jiří Bělohlávek, který vystupuje s většinou významných světových orchestrů, mohl právem cítit zadostiučinění. A je užitečné zažít, že právě to, čím je u řady našich hudebníků tak nepopulární, stojí u základu všech jeho „světových vavřínů“.
