Žebrácká opera Bertolta Brechta a Kurta Weila z maďarského divadla Bárka Színház, která přinesla jen průměrnou muzikálovou podívanou, zakončila 15. ročník mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni.
Přehlídka opět otevřela problematiku jevištního naturalismu, který často postrádá katarzi i smysl.
Jubilejní ročník festivalu uvedl třicítku inscenací jak na všech scénách Divadla J. K. Tyla a Divadla Alfa, tak i v prostorách festivalem pro divadelní produkce „objevených“ již v minulých letech - nádraží Plzeň jižní předměstí, sál Sokol, útroby Mostu Milénia.
Dvojí zahájení a sporná agresivita na jevišti
Zahájení festivalu letos připadlo na 11. září. Pokud nevěříme na náhody, pak souvislosti s touto apokalypsou mohl vnímavější pozorovatel pociťovat již při „dvojím“ zahájení festivalu. Neoficiálně začal hrou Očištění britské autorky Sarah Kaneové (v podání rumunského Národního divadla z Kluže) - oficiálně pak až inscenací Uvězněný Moby. To vše údajně z obavy pořadatelů, že Očištění by nemuselo vyhovovat sponzorům. Jako zahajovací inscenace se ale Uvězněný Moby rodem amerického (a v Evropě usazeného) performera Gulka neosvědčil. Klauniáda na motivy Melvillovy Bílé velryby přes řadu vtipných nápadů a výborné cirkusové akrobacie trpěla chatrností příběhu, nastavovaného jako kaše.
Výběr Očištění budil spíše otazníky. Hra již byla na festivalu uvedena v roce 2003 v drsném nastudování slovinského Národního divadla z Lublaně a nešlo tedy o žádnou dramaturgickou novinku. Sama autorka se 11. září 2001 nedožila (spáchala sebevraždu v roce 1999) - jistou hlubinnou symbolickou propojenost Kaneové témat a jejich jevištního zpodobnění s hrůzami 11. září, pocit „zlomu“, kdy mosty do minulosti jsou spáleny a budoucnost je zatížena obavami z dalších katastrof, lze přinejmenším tušit.
Obnažená nahota, obscenity, kruté scény násilím vynuceného pohlavního styku (i homosexuálního), mučení fyzické a psychické, nejrůznější poruchy sexuálního chování se objevovaly i v uplynulých ročnících přehlídky. Odmítavý přístup k nadužívání takovýchto scén je mnohými divadelníky brán jen jako další důkaz neschopnosti části kritiky vyrovnat se s moderními dramatickými a inscenačními trendy a tímto výrazovým jazykem, což je samozřejmě nevhodné zjednodušování. Explicitní předvádění ponižovaní a týrání mladých těl, ale hlavně takto zraňovaných duší jsou mimo prostor jeviště považované za deviaci.
Zde byly kromě Očištění obsahem inscenace Na Fidela mi nesahej (Roxy Praha); do jisté míry se týkaly i Smedsových Smutných písní ze srdce Evropy (lotyšský Jaunais Rigas Teatris). Tyto inscenace ale určitě neobhájily uměleckou nezbytnost takových výrazových prostředků - naopak vyvolaly otázku, jakému publiku či cílové skupině jsou vlastně určeny. Tím spíš, že publikum je s různou mírou agresivity vystaveno situaci, kterou si, ve své většině, zažívat nepřeje. Navíc se stává rukojmím situace, kdy odejít uprostřed hry, neboť další setrvání již by pro ně bylo pouhým voyeurstvím, vyžaduje alespoň minimální dávku odvahy. Ani vodopády Očištění v záměrně až barvotiskově idylicky stylizované přírodní scenérii jak z přebalu čokolády však nedokázaly smýt pocit spoluviny, která ulpívá i na přihlížejícím divákovi. Katarzní očištění se nekonalo.
Divadelně zajímavým a rozhodně podnětnějším způsobem se s analogickými pocity, tématy a traumaty mladé generace vyrovnalo Divadlo Letí Praha - formou soudobého kabaretního pásma výstupů, volně propojených reálných a přesně vypointovaných minipříběhů ze života a rozhovorů dnešních mladých lidí. Oživením byl divadelní experiment Mnemopark režisérské trojice Rimini Protokoll basilejského divadla. Projížďka 37 metrů dlouhou tratí železničního modelu Švýcarska elektrickým vláčkem se zabudovanou minikamerou, komentovaná skupinou důchodců neherců za pomoci vyspělé videotechniky, přinesla nové možnosti objevování zdánlivě nedivadelních témat i prostředků jejich scénického ztvárnění. Byla nejsilnější tam, kde v mnohavrstevnaté koláži senioři vyprávěli své konkrétní životní příběhy, jejichž důsledkem byla ironizace švýcarské idylky. Pokusy naroubovat mezinárodní politické konsekvence a fiktivní scénky působily kašírovaně a kouzlo projížďky pominulo.
Tradičně pojaté inscenace Čechovova Racka Komorní Arény Ostrava a Pláž Petera Asmussena divadla z polské Toruně patřily způsobem inscenování s přesně vypracovaným a provedeným herectvím jistě k lepšímu standardu činoherní produkce domácí i polské. Do této kategorie patřila i Ibsenova Divoká kachna v podání Nationaltheater Oslo, která ale nenaplnila očekávání dané jednak výbornou pověstí norského divadla, jednak ohlášenými náročnými světelnými efekty.
Dejvické divadlo přivezlo originální pokus o inscenování Goethova románu Spřízněni volbou. Přes řadu neotřelých momentů zůstalo jen u pokusu, ve výsledku nepřehledného a nejasného. Zklamáním pak byla Faidra Divadla v Dlouhé, hlavně proto, že soubor nezvládl ani nároky zvolené patetické stylizace a deklamace. Matný zůstal Čechovův Ivanov Komorného divadla Martin, především pro neorganické přílepky nindžů, figurín a klišovitě zpracované opilectví.
Velmi dobře se naopak i na festivalu osvědčila Uhdeho novinka Zázrak v černém domě v podání Divadla na zábradlí - už i proto, že jde o jeden z mála seriózních pokusů domácí dramatiky reflektovat naši současnost v konfrontaci s vynořujícími se traumaty minulosti.
Děti a nenápadný vrchol festivalu
Speciální kategorií byly inscenace určené dětskému publiku. I v celkovém kontextu festivalu je třeba pochválit zařazení plzeňské baletní inscenace Zahrady na hudbu Zbyňka Matějů - především pro kvalitní a velkorysé provedení, včetně neošizeného doprovodu orchestru a výborné scény i kostýmů. Plzeňským se skutečně podařilo moderně a velmi imaginativně navázat na Trnkovu knížku při respektování její nezaměnitelné poetiky.
Naopak nárokům kvalitního divadla pro děti nedostála Pohádka pro zlobivé, Goldflamovo Krvavé koleno - děti se jistě v určitých situacích rády bojí, ale hororovému pásmu volně spojenému návsí jakési střediskové vesničky především chyběla empatie a skutečný respekt ke specifičnosti dětské mysli. Přídavek o Pizdě se pak v této souvislosti svou pokleslostí vymykal i již tak zasmrádlým verzím podobných pohádek pro dospělé.
Uměleckým vrcholem festivalu se rozhodně stala vlastně nenápadná inscenace lotyšského souboru Jaunais Rigas Teatris Soňa podle novely Taťjany Tolsté v režii dnes již evropsky proslulého Alvise Hermanise. Její síla byla založena nejen na vynikající literární předloze, ale spočívala především ve způsobu jevištního provedení, kdy dva muži rozehráli příběh staropanenské Soni a jejího fiktivního milence až do podoby monumentální fresky, postihující bídu i vznešenost lidského údělu Evropy minulého století fascinujícím způsobem -dnešníma očima i přesně zvolenými výrazovými prostředky.
***
Projížďka 37 metrů dlouhou tratí železničního modelu Švýcarska elektrickým vláčkem s minikamerou, komentovaná skupinou důchodců neherců, přinesla nové možnosti objevování zdánlivě nedivadelních témat
