Proč se dobří, obyčejní lidé stávají občas pachateli zla? Nejkrajnější proměnou tohoto druhu je samozřejmě případ Hospodinova nejoblíbenějšího anděla Lucifera - a právě tento příběh se stal kontextem mých psychologických zkoumání menších lidských proměn pod tlakem zničujícího vlivu mocných situačních sil.
Takové síly existují v mnoha běžných behaviorálních souvislostech a pokřivují naši obvyklou dobrou podstatu tím, že nás postrkují k projevům deviantního, ničivého či zlého chování. Když se ocitáme v nových, neznámých prostředích, naše navyklé způsoby myšlení, cítění a jednání už dále nepřispívají k zachování mravního kompasu, jímž jsme se spolehlivě řídili v minulosti.
Výzkum, který jsem s kolegy prováděl, během uplynulých tří desítek let prokázal relativní snadnost, s níž lze běžné lidi přivést k tomu, aby se chovali způsoby považovanými za zlo. Účastníky výzkumu jsme podrobili experimentům, při nichž je významné situační síly - anonymita, skupinové tlaky či rozptýlení osobní zodpovědnosti - vedly ke slepému uposlechnutí autority a k agresi vůči nevinným osobám, poté co je odlidštili.
Člověk = aktér na scéně Má nedávná kniha The Lucifer Effect (Luciferův efekt) s podtitulem Jak se dobráci mění ve zloduchy popisuje radikální proměny, k nimž docházelo mezi vysokoškolskými studenty, kteří plnili náhodně přidělené úlohy vězňů a strážců v simulované věznici na Stanfordově univerzitě. Dále vymezuje přímé paralely s případy týrání, jež spáchali američtí vojáci v irácké věznici Abú Ghraíb, a vykládá velkou část společenskovědního výzkumu objasňujícího schopnost sociálních situací převládnout nad individuálními dispozicemi.
Toto souborné dílo zpochybňuje tradiční zaměření na niternou podstatu jedince, jeho dispozice a osobnostní rysy coby primární - a často jediné - faktory při snaze porozumět lidským selháním. Namísto toho tvrdím, že třebaže většina lidí jedná obvykle morálně, lze je snadno přivést ke konání antisociálnímu, protože většina lidí se zřídka projevuje jako solitéři improvizující monology na prázdném jevišti života.
Právě naopak, lidé jsou často souborem různých aktérů na scéně s rozličnými rekvizitami, kostýmy, scénáři a jevištními pokyny od producentů a režisérů. Společně vytvářejí situační prvky, které mohou dramaticky ovlivňovat chování. Co jedinci do toho či onoho prostřední vnášejí, je sice podstatné, ale totéž platí pro situační síly, které na ně působí, a dále pro systémové síly, které vytvářejí a zachovávají situace.
Většina institucí, jež prostupuje individualistická orientace, poukazují na osobu jako na hříšníka, provinilce nebo člověka poznamenaného, choromyslného nebo iracionálního. Nápravné programy se drží buď lékařského modelu reintegrace, terapie, převýchovy a léčby, nebo trestního modelu věznění a poprav. Takové programy jsou ale odsouzeny k nezdaru, jestliže hlavním původcem příčiny není jedinec, nýbrž situace anebo systém.
Hrdinové jsou obyčejní lidé Jsou tudíž nezbytné dva typy změny paradigmatu. Zaprvé, potřebujeme zavést model veřejného zdravotnictví k prevenci násilí, domácího týrání, šikany, předsudků a tak dále, který rozpozná šiřitele sociálního onemocnění, proti nimž bude třeba provádět očkování. Zadruhé, právní teorie musí znovu posoudit míru, s jakou by se při udílení trestů jedincům měly zohledňovat silné situační a systémové faktory.
Ačkoliv značná část Luciferova efektu zkoumá, jak snadné je postrčit obyčejné lidi k páchání zlých skutků nebo k pasivní lhostejnosti vůči utrpení druhých, hlubší poselství je pozitivní. Právě pochopením onoho jak a proč za těmito činy si budujeme lepší pozici pro to, abychom je odhalili, čelili jim, vzepřeli se jim a zvítězili nad nimi. Tím, že získáme „čich na zlo“, si vypěstujeme odolnost vůči vnějšímu tlaku na negativní výchylku našeho morálního kompasu.
V tomto smyslu je Luciferův efekt oslavou schopnosti člověka volit laskavost oproti krutosti, starostlivost oproti lhostejnosti, tvořivost oproti destruktivnosti a hrdinství oproti podlosti. Na konci svého vyprávění vyzývám čtenáře, aby se zamysleli nad zásadními strategiemi vzdoru vůči nežádoucím sociálním vlivům a jejich potírání, a zavádím pojem „banality hrdinství“. Koneckonců většina hrdinů jsou obyčejní lidé, kteří se pustí do mimořádných mravných činů.
Vzhledem k tomu navrhuji situační náhled na hrdinství, stejně jako na zlo: táž situace, která může u některých z nás vyvolat nepřátelskou představivost a zlo, může u jiných vzbudit hrdinnou představivost. Musíme lidi, zejména děti, učit přemýšlet o sobě jako o „hrdinovi v záloze“, přichystaném vykonat hrdinský skutek v konkrétní situaci, která může nastat jen jedinkrát za život.
***
Více informací na www.lucifereffect.com (c) Project Syndicate, 2008
Philip Zimbardo Americký psycholog (* 23. 3. 1933), dnes emeritní profesor Stanfordovy univerzity, je známý hlavně jako koordinátor stanfordského vězeňského experimentu, během něhož bylo 24 náhodně vybraných studentů drženo v předstíraném vězení ve sklepě budovy Stanford University. Zjištěný sadismus „dozorců“ spolu se silnými depresemi a pasivitou vězňů vyústily v teoriích o důležitosti sociálních pozic v psychologii jedince. Tato teorie je dodnes kontroverzní. V roce 2005 obdržel cenu Nadace Vize 97, již založil exprezident Václav Havel a jeho žena Dagmar.
O autorovi| Philip Zimbardo, emeritní profesor psychologie
